Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

Prolog

Den jako každý jiný. Vstanu v sedm hodin ráno, obléknu se do svého obleku a vyrazím do práce hned potom, co dokončím ranní hygienu. Nikdy doma nesnídám, neberu to za důležité. To, že by se mělo jíst nejméně pětkrát denně, naprosto ignoruji. Pokud to znamená, že budu hubený i bez cvičení, budu v tom vesele pokračovat.

Nasednu do auta, nastartuji ho. Všednost mých dnů je při tom znatelně cítit. Vypadá to tak od doby, co jsem dokončil školu a dal se na dráhu výzkumníka v centru zvaném AEC. Předtím každý den skrýval nové překvapení, nevšední zážitek. V dnešní době... je pro mě jedinou změnou deštivé počasí. Jaký to smutný život.

Po několika minutách tiché jízdy, kdy mi nehraje ani rádio, se dostanu před budovu své práce. Obrovská vlna zhnusení otřese mým tělem. Jak já ty lidi tam nenávidím. Nejradši ze všeho bych pracoval pěkně z pohodlí domova a ničím nerušen. Bohužel pro mě, je to nereálné přání. Někdo musí dohlížet na chod Project Europa 3. A kdo jiný než já by to jinak byl? Správně, nikdo. Nikdo se toho nechce chopit, protože nevěří, že to něco vynese. Jejich chyba. Nikdo z nich neví, o co přichází.

S chladnou tváří projdu celým centrem. Po cestě několik lidí pozdravím, ale nic moc slavného to není. Na co bych měl většině odpovídat, když to je pouze jakási formalita? Kdybychom se potkali mimo práci, většina z nich by se na mě ani nepodívala. Ne že bych já jim nějakou pozornost měl v plánu věnovat. Nikdo z nich si nezaslouží můj drahocenný čas.

Tvář mi ozdobí útrpný výraz, jakmile vejdu do své kanceláře. Málem jsem zapomněl, že tu se mnou bude výjimečně i jedna z kolegyní. Naneštěstí, jen málem.

Aniž bych se na ni podíval, posadím se ke svému stolu. Ihned ale téměř vyskočím na nohy. Na mém stole leží snad ten nejcennější papír lidstva. Mé nadšené oči to prozradí taktéž ženě sedíc na druhé straně místnosti. Otočí ke mně se zájmem hlavu, zatímco vysvětluje: „Před hodinou se tu objevila Stephanie se všemi těmito papíry. Říkala, že se do nich nemůže podívat nikdo jiný kromě vás."

Koutkem oka se po ní podívám. „Dívala jste se do nich?"

Zprudka zavrtí hlavou, až se ji roztančí kolem hlavy její nakrátko ostříhané vlasy. „Samozřejmě, že ne." To je to, co jsem chtěl slyšet. Pokynu ji rukou, ať přijde ke mně. Poslechne mě. Do ruky ji dám stejný papír, který jsem měl do té doby ve vlastnictví já. Chvilku si ho prohlíží, než překvapeně zamrká svýma zelenýma očima.

„Myslíte, že se nám to konečně povedlo?" Optá se mě má mladá kolegyně. Jmenuje se Amanda Seyfried. Pracujeme spolu už více jak dva roky. Nastoupila k nám ihned po předčasném vystudování univerzity, obor teoretická fyzika a astrofyzika. Ve volném čase si rozšiřuje poznatky i o biologii člověka a stavbě organismů celkově. Někdy jí toto pohlcení do přírody až závidím. Já sám to beru spíše jako tu práci, než koníček. Někde jsem slyšel, že právě toto je chyba. Že když někdo bere svou práci jako svůj koníček, je méně vystresovaný a daří se mu lépe. Ale říkejte něco takového člověku, který žije jen a jen pro svou práci. Myslím pouze na moment, až se budu moci sednout do svého křesla v kanceláři a zkontrolovat postup jak sondy PE 3, tak i ostatních věcí ohledně centra.

Dá se říci, že jsme s Amandou přátelé. Alespoň ona to takto cítí. Já jsem to nikdy nevnímal takto důvěrně. Jsem samotář už od přírody, takže to není její chybou, že ji nemůžu vystát. Nikoho nedokážu snést. Ne vždycky to tak bývalo, avšak to nemusí nikdo vědět. Není nikomu nic po tom, co se v mé minulosti stalo a jak mě to poznamenalo.

Pokrčím rameny nad její otázkou. „Možné to je. Podle všech těch signálů a výzkumů to je pomalu jisté. A tento papír to přímo potvrzuje."

V očích ji zazáří stejně jako mně před chvílí. Nejde přehlédnout její radost. I já sám se v duchu usmívám, i když je má tvář kamenná jako vždy. Moje pětiroční zkoumání se konečně vyplatilo. Sehnal jsem to, co jsem potřeboval. Vzorky toho, že existuje život i někde jinde než na Zemi. Ano, je to omílaný mýtus. Může být však mýtem něco, co existuje? Odpověď je jednoznačná – v žádném případě. Vyvrátil jsem to, co se snažilo popřít či potvrdit tolik generací před námi. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem sám se sebou spokojený. Samozřejmě, že jsem i s ostatními. Ale nejvíce na sebe. Přece jenom, tento výzkum jsem vedl já osobně. Sice ke konci společně s Amandou a pár dalšími lidmi... ale koho to zajímá? Byla to jen má spolupracovnice, která se mnou pracuje posledních pár let. Hlavní zásluhu na tom mám já. A každému to míním ukázat.

Ještě jednou si prohlédnu papír z laboratoře. Díky mému vlivu, který jsem si zde za těch pět let vybudoval, si bioložka Stephanie Collins z místní univerzity s výsledky pospíšila natolik, abych je dostal do několika dní. Za to ji později budu muset poděkovat. Pokud se mi samozřejmě bude chtít, že ano.

Posadím se a opřu se o sedadlo své židle s malým pousmáním. Tohle bude ještě zábava, o tom nepochybuji.

„Pane? Vy se... usmíváte?" Amandin tázavý hlas se donese až k mým uším. Svůj úsměv ještě rozšířím. „Ano, slečno Seyfried. A víte proč?"

Nejistě zakroutí hlavou s malými otazníky v očích. Zhluboka vydechnu a zavřu oči. „Protože tohle znamená úplně nový začátek lidstva."