Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

6. Kapitola

Unaveně za sebou zabouchnu dveře. Už dneska večer musím začít s přípravami na cestu, abych si potom na týden mohl vzít opravdové volno. Čas od času se stane, že mám po krk všech sociálních vztahů. Ne, špatně sestavena věta. Já mám vždycky nadbytek množství kontaktu s lidmi, než jaký jsem schopný zvládnout. A místo aby se nade mnou Edward slitoval, tak mi ještě dá práci navíc. Sice se to pořád nevyrovná několika oddělením u nás, ale... Mám přece po pěti letech právo na nějaký klid, ne? Jak Edwarda znám, dá mi volno v tu nejhorší možnou dobu. Takový on už je.

S hlasitým povzdychem si vyzuji boty. Jako další následuje položení mého kufříku s věcmi na stoličku u dveří. Mám pocit, že i dnešní večer bude stejný jako pokaždé. Myšlenky na rodinu, sprcha, přemýšlení nad Europou, spánek. Je to nehorázně otravný stereotyp, který se mi ale stále nedaří změnit. Jako kdyby všechny moje pokusy byly naprosto k ničemu. Štve mě to. Chci žít jinak. Lépe. Užívat si života jak nejvíce to jde. Peníze bych na to měl. Čas více méně taky. Tak proč stále nedokážu sebrat odvahu a vydat se pryč? Prožít nejlepší dovolenou svého života? Co mi v tom brání? Odpověď je „Nevím". Jakkoliv otravně to zní, neznám řešení těch otázek. Anebo ho vím, ale nechci si ho přiznat. Jakási moje sebeúcta mi to nedovoluje, zamítá mi to. Navíc – Teď už je na nějakou dovolenou příliš pozdě. Kdykoliv se může stát, že někam pojedu a už se nevrátím zpátky domů. To si v momentální době nemohu dovolit. Nikomu nepředám svoji trofej jménem Europa. Ať po ní touží sebevíce, ať jsou sebehladovější vlci, nic mít nebudou. Všechno je to jen moje. A to všem ukážu už 7. července.

Vydám se do mně dobře známé kuchyně. Cestou minu velkou tmavou skvrnu na stropě. Pocit deja vu do mě udeří jako blesk. Přesně takto to vypadalo i včera. A den předtím. A taky den předtím. Každý den je to stejné. Frustrovaně si projedu vlasy. Konečně by mohla nastat změna. A možná nastane.

To uvědomění si mě přinutí se pousmát. Konečně si splním svůj dlouholetý sen. Někteří lidé tvrdí, že když někomu povíte o svém snu, tak je méně pravděpodobné, že se stane skutečným. Ale u mě to bylo naopak. Všichni se mi smáli, tvrdili, že mám naivní cíl. Nedokázali pochopit, proč v něco takového věřím. A podívejte se na mě teď – Jsem jeden z nejslavnější astronomů moderní doby. Píšou o mně noviny, vedou se internetové diskuse, ve kterých zaznívá mé jméno. Všechno díky tomu, že jsem věřil. Dělal pro svůj sen maximum. Obětoval mu mládí. To ostatní nevidí. Proto se ani nemůžou dostat na mou úroveň a zbývá jim jenom hloupě závidět úspěch, který by mohli po troše snahy mít taky.

S lehce lepší náladou vejdu do kuchyně. Vezmu stejnou skleničku co včera a napustím si do ní vodu. Mohl bych si sice dovolit dražší pití, ale na co? Jen bych zbytečně utrácel peníze, když i obyčejná voda je dobrá. A mně díky tomu roste konto. To je potom krásný pohled, dívat se na zůstatek peněz v bance. Snad nebudu přinucen všechny své penízky utratit. Nedej Bože snad všechny najednou. Nepřežil bych to. Mám raději pocit jistoty, že nějaké ty peníze mi ještě zbývají, než že je bankovní účet naprosto prázdný.

Odložím prázdnou sklenici zpátky. Jdu do ložnice. S každým dalším krokem zpomaluji, až se zastavím těsně před dveřmi. Mám zvláštní pocit. Jako by... jako bych se zničehonic ocitl v hororu a teď tam na mě za dveřmi něco čekalo. To je však blbost.

Zavrtím hlavou nad svými nesmyslnými nápady a pokračuji v chůzi. Hned, jak vstoupím, zalituji svého rozhodnutí. Moje nohy vypovědí službu. Svalím se k zemi. V mé posteli... ne, na mé posteli sedí dívka. Může ji být přibližně tolik co tomu spratkovi Jacobovi. Zabalená je v mé dece a pozoruje mě velkýma, až štěněčíma očima. Přes záda a krk ji splývají dlouhé, tmavě hnědé vlnité vlasy. Dětský, ale přitom dospělý obličej, zdobí lehce červené tváře. Rty má pootevřené v jakémsi němém šoku.