Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

4. Kapitola

S utrápenými výrazem ve tváři se posadím do čela posluchárny. Je něco málo po sedmé hodině večerní a já se připravuji ke schůzi ohledně Europy. I když je mi jasné, že to jsou plané prosby, doufám, že se tentokrát objeví více lidí. Ne že bych nebyl rád za tu trochu, co mám, ale vždy je lepší mít jakousi „rezervu". Pak si budu moct být jistý, že kdyby se někdo z vybraných adeptů nemohl zúčastnit odletu, tak mám za něj náhradu. Ano, musím znovu souhlasit s Edwardem, že sedm je ideální počet na cestu. Navíc sedmička je šťastné číslo, ne? To musí něco znamenat.

Pohledem projedu kupu papírů, co přede mnou stojí. Měl bych se do nich pustit, ale... nějak se mi nechce. Stále musím myslet na ten vzkaz. Přestože od toho uplynulo skoro čtyřiadvacet hodin, mám pocit, jako bych to viděl jen před pár vteřinami. Až tak se mi to vyrylo do paměti. Sebemenší tah, znak, písmeno. Všechno je živě v mé hlavě, ani k tomu tu fotku nepotřebuji. Trochu mě to děsí. Nikdy jsem neměl dobrou paměť a teď? Ne, počkat, pletu se. Co se týká Europy, vždycky mám dobrou paměť. Pamatuji si o ni sebemenší informaci, sebemenší detail. To je teprve strašidelným. Alespoň pro většinu obyvatel Země. Pro mě je to naprosto přirozená věc.

„Pane? Můžu dovnitř?" Trhnu sebou, jak mě z rozjímání vyruší mužský hlas. Hned se však zase uklidním, když zjistím, že to je jen Alexander Black, můj nejschopnější podřízený. Musím se přiznat, že pokud jsem měl někoho v oblibě, tak to byl on. Je to fajn chlap. Dalo se s ním mluvit téměř o všem, pokud nepočítáme osobní záležitosti. Takže ano, je to jen a pouze kolega z práce. Na přítele je až moc... jak to jen slušně říct, bez žádných sprostých slov anebo nevhodných přirovnání. Prostě je až moc naivní. A všechno roznese po okolí, jako bakterionosič. To není to, co hledám ve spolehlivém společníkovi. U zaměstnance je mi to relativně jedno, že. Dokud neřekne celému světu nějaké střežené tajemství, nic mi do jeho záležitostí není. Jakmile však se všemi začne řešit, kdo s kým spal, kdo je na stejné pohlaví, kdo koho nenávidí... tak už zakročuji.

Pokynu mu hlavou. „Jen do toho, Black. Vy nejste osoba, která by mi zde extrémně vadila." Otráveně pohodím hlavou k postavě, která se krčí vzadu v pravém rohu místnosti. Alexandr k ní otočí hlavu, než se usměje. Díky tomu ukáže své dokonalé bílé zuby, které má od svého otce zubaře. Když se někdo má, tak se má. Já, kdybych neměl svou vlastní hlavu, tak bych byl stejně tak rozmazlován. Děkuji svým neschopným rodičům za jejich nádhernou výchovu. Radši budu chladný, nedostupný Romeo, než zhýčkaná Julie.

„Myslel jsem, že spolu vycházíte," rukou si projede své blonďaté vlasy a zelené oči upře zase na mě. Povzdechnu si. Jeho pohled přímo vybízí k tomu, abych se mu svěřil. A kdybych byl žena, už bych to dávno udělal. Že jsem však sebestředný mizera a ještě ke všemu chlap, dokážu tomu více než úspěšně odolat. „Je mi líto, ale neprobírám své osobní pocity a jakési... strasti duše se svými kolegy. Takže máte nejspíše smůlu, Black."

Chvilku vypadá překvapeně, než se zase usměje tím pro něho naprosto typickým úsměvem. Jak já tento typ lidí nesnáším. Usmívají se jako naprostí idioti i přesto, že je někdo donekonečna ponižuje a uráží. Opravdu nelogické. A otravné. Další neúspěch výchovy rodičů, jak je vidět.

„Jak myslíte, pane. Avšak kdyby něco – Máte mě vždy po ruce. S radostí si vás vyslechnu." Ano, aby to potom mohl roznášet po oddělení. To tak. Má chlapeček ale pech, že jsem ho jako jediný prokoukl. Anebo si jen všechno představuji? Ne, toto je skutečné. Jsem si tím jistý. Mám k tomu spoustu podkladů a podobně. Není možné, abych se v něm pletl.

Osoba, která doposud seděla nerušeně vzadu, vstane. To přitáhne naši pozornost. Hned je mi jasné, že nás slyšel. A taky jsem odpovědný nést za to následky, jestliže má špatnou náladu. Což taky o pár vteřin později zjistím.