Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

27. Kapitola

Nadšením a strachem se třesu na sedadle řidiče. Slunce ještě nevyšlo, ale za několik minut už tomu bude jinak. Ještě půl hodina do doby, než odstartuje raketa ADRIANA. Jenom hloupých třicet minut, které můžou kdykoliv rychlostí blesku uplynout, aniž bychom stihl provést náš plán. Ale to zvládneme, ne? Poslední tři dny jsme řešili jen a pouze odlet na Europu. Jak se dostaneme dovnitř, jak vyřadíme systém, jak nastoupit do rakety dříve než původní posádka... všechno to bude riskantní. Musíme jít přesně podle plánu, abychom byli přesní. A aby naše mise byla úspěšná.

Párkrát zabubnuji prsty o volant. Na čele se mi objeví vráska. Hypnotizuji pohledem svůj telefon, ve snaze urychlit příchod hovoru. Co když se jim to nepodaří? Co když se tam nakonec nedostanou, protože budou mít lepší zabezpečení než ostatní výzkumné centra a soukromé podniky? Nechci Francise a Simona podceňovat, ale mám strach. Řekl bych, že i oprávněný. Pokud Edward alespoň trochu tuší o našem plánu, určitě zvýšil ostrahu. Dva dny jsou dostatečně dlouhé na to, aby něco takového udělal.

Trhnu sebou, když se autem rozezní mé vyzvánění. Přestože jsem ten telefonát tak netrpělivě očekával, stále mě to překvapí. Vezmu mobil do ruky a přiložím si ho k uchu. Nezapomenu ještě předtím hovor přijat. „Ano?"

„Jsme tam," prohlásí Francis, než zavěsí. Zhluboka vydechnu. Je čas. Konečně nastala ta rozhodující hodina. Teď nebo nikdy.

Pomalu vystoupím z auta. Zamknu za sebou dveře. Nadechnu se lehce mrazivého ranního vzduchu. Udeří do mých plic, proto ho znovu i vypustím. Nepotřebuji být nemocný. Ani dostat zničehonic rýmu. Musím být naprosto fit a zdráv, připraven na cestu.

Pomalým krokem se vydám k hlavním dveřím. Podle zprávy, kterou mi následně pošle Simon, kromě Edwarda, hlavní posádky a jejich nejbližších rodinných příslušníků se nikdo jiný v celém komplexu nenachází. Není se čemu divit. Většina lidí věří v to, že existuje jenom jedna budova AEC. Pravda je však taková, že kousek za městem je ještě jedna společně se vším potřebným zařízením na odpálení rakety. Tam právě moje kroky směřují. Ale nejenom mé.

Kývnu hlavou směrem k jednomu z dalších aut. Po chvilce z nich vystoupí Cecil, Tsuki a Jacob. Tsuki i Jacob nesou dohromady čtyři kufry, ve kterých je kromě nějakého toho oblečení knížky a společenské hry. Přísahal bych, že si Jacob vzal s sebou konzoli s hrami, ale jistý si nejsem.

Oba dva společně s Cecil přejdou ke mně. „Francis volal?" optá se mě Jacob zvědavě. Kývnu souhlasně hlavou.

„Nejenom to - Simon mi už napsal, kolik lidí tu přibližně je. Něco kolem dvaceti pěti. Jestliže dvojčata vyřadí na několik minut elektriku, zapnou požární systém a spustí vodní alarm, mohli bychom se nepozorovaně dostat dovnitř, o tom není pochyb. To ostatně uděláme ještě předtím, než to všechno začne. Jakmile však začne poplach... musíme jednat rychle. Nemůžeme si dovolit žádnou fatální chybu. Je to jasné?" Vážně se zadívám do tváře dvou svých partnerů ve zločinu. Oba dva souhlasně kývnou hlavou. Takže zbývá poslední věc.

Přesunu svůj pohled ke své sestře. S malým úsměvem roztáhnu doširoka ruce. Okamžitě mi padne do objetí. I přesto, jaký vztah jsme k sobě v minulosti měli... nedokážu se na ni dívat se stejnou nenávistí. Ne potom, jak mi se vším pomohla.

Přitisknu si ji k sobě. Ani jeden z nás se nerozpláče, přestože se už nikdy v životě nemusíme vidět. Takto vřelý ten vztah opravdu nebyl, přestože jsme se sblížili. Pokud zemřu já nebo ona, než se znovu uvidíme... nervově se z toho určitě nezhroutíme. Vyjádříme nějaký smutek, avšak přežijeme to. Budeme po pár dnech žít dále, jako by se nic nestalo. Taková je ve většině případů naše rodina. Sobecká, sebestředná, chladná. Smutek znamená prohru, proto ho nesmíš nikomu ukázat.