Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

1. Kapitola

„Dneškem počínaje přejdeme do druhé části plánu. Díky naší výzkumné sondě Lice jsme potvrdili to, co si většina lidstva po celá staletí pouze myslela – ve Vesmíru je více forem života než je jen člověk. Zatím jediné, co jsme objevili, bylo několik málo organismů. Místo naleziště jsou oceány na šestém měsíci Jupitera, na Europě. Zatím nevíme, kolik života se zde ukrývá a jestli tu je nějaká šance, že jsou tu i tvorové podobní lidem. Nevylučujeme však nic. Všichni víme, že nic není nemožné. A po této více než úžasné zprávě se podle tohoto hesla budeme řídit ještě více. Poprosil bych všechny, aby si pořádně pročetli informace, které dostaly. Odhaduji totiž, že bychom se v nejbližší době mohli podívat právě na zmiňované místo a sami se přesvědčit, co před námi měsíc Jupitera ukrýval po celý ten čas. Prozatím se s vámi loučím. Další schůze bude v osm hodin večer zítřejšího dne. Do té doby si nechejte projít hlavou vše, co jste se dozvěděli. Konec schůze."

Sebejistě všechny přítomné změřím pohledem. Zároveň spočítám, kolik lidí se odhodlalo se sem vydat. V duchu se nad tím počtem ušklíbnu. Šest. Pouze šest lidí ze sto padesáti. Ale o to bude jednoduší vybrat jedince, kteří se tam se mnou vydají. Protože nepochybuji o tom, že mi to ředitel umožní. Taková věc se nestává každý den. A ještě ke všemu podložená skutečnými fakty.

S kamennou tváří sejdu schodky z pódia. Než však stihnu zmizet za dveřmi, zastaví mě něčí ruka. Otočím se na dotyčnou osobu. Jak se záhy ukáže, je to jedna z mých podřízených, Elizabeth Horway. Sympatická brunetka s modrýma očima a milým úsměvem. Postava taky ujde. Ale moc inteligence nepobrala. Alespoň co se týče obyčejných, až všedních věcí.

„Pane, chtěla bych se na něco zeptat... Mohla bych?" Hlas má až přesládlý, otravný. Tímto si kazí celkový vzhled ještě více. Pokud to ještě vůbec jde. Už jenom její občasné chování je výsledkem špatné etikety. Která normální žena se nabízí každému chlapovi, včetně svých nadřízených?

Změřím si ji pohledem, než kývnu na souhlas. Okamžitě zase vyčaruje úsměv, který by většinu mužů dostal do kolen. Bohužel pro ni, se mnou to nic neudělá.

„Jak je možné, že jste dostal informace o výskytu života na Europě až teď? Pokud se nepletu, vysílali jsme Lice před pěti lety... Omlouvám se za tento dotaz, ale zajímalo by mě to." Tázavě pootevře rty a trochu se předkloní, aby jí bylo vidět do výstřihu. Byl by to pěkný pohled, kdyby tam něco měla. A... Říkal jsem, že je naprosto primitivní?

Vykouzlím na obličeji ironický úšklebek. Zlehka, ale stále důrazně ji poplácám po tváři. „Kdybyste dávala při hodinách astrofyziky pozor, slečno Horway, tak víte, že sonda musí někam nejprve doletět a až po čase se vrátit zase zpátky. Pokud se nad tím zamyslíme blíže, tak zjistíme, že nebylo pro ni možné, aby nám výsledky poslala okamžitě. Tak si pro příště takové, s prominutím, debilní dotazy odpusťte," s těmi slovy vyjdu ze dveří. Tím to ale všechno nekončí. Ba co víc, jen se to tím zhorší. Elizabeth totiž za mnou doběhne hned, jak se vzpamatuje ze šoku. A možná i po tom, co pochopí moje vysvětlení. „Williame Barnes! Co si myslíte, že děláte?! Takhle se muži k ženě nechovají!"

S otráveným výrazem ve tváři se otočím zase čelem k ní. Přijdu zpátky ke dveřím posluchárny. Jakmile jsme od sebe jen na několik centimetrů, přiblížím obličej k jejímu. Chvilku se jí jen dívám do očí, pak však promluvím: „Já jsem gentleman. Avšak jenom k ženám, které si váží samy sebe. Je mi líto, ale vy, slečno Horway, mezi ně nepatříte."

Líbí se mi, co za výraz následně ukáže. Musí teď být ponížená, že někdo její tajemství ví. Tajemství asi takového rozměru jako to, že Edward Lim je ředitelem AEC. Jinými slovy – ví to každý, proto se o tom tolik nemluví.

Konečně se vydám tam, kam chci celý den jít. Za ředitelem. Někdy si říkám, jak ten osmdesátiletý dědeček dokáže stále udržovat celou výzkumnou laboratoř pod pokličkou. Abychom se chápali – nikdo neví, že existuje institut, jako je ten náš. Alespoň to do dnešního rána nevěděli. Jsou nás plné noviny, časopisy i internet: 'Pět let utajované průzkumné centrum AEC se ukázalo světu s nečekaným nálezem. Díky doktoru Barnes se neuvěřitelné stalo možným – na Europě, měsíci Jupitera, se nachází život! Lidstvo přece jenom není ve Vesmíru samotné!'

Musím se přiznat, že se mi líbí, jak se mé jméno stává slavným. Brzo se budu moci vyrovnat všem astronomům světa. A to jen díky tomu, že jsem pátral. Vsadil všechno na jednu z nejjistějších karet. Europa. Zprvu ne zrovna atraktivní měsíc Jupitera. Ale pod jeho povrchem... pod jeho povrchem je něco, co by nikdo z nás nečekal. Život.

Znovu se musím usmát. Ta představa, že za toto můžu já... je nádherná. A co tam ještě můžu objevit... Sám pro sebe se potichu zasměji. Tohle bude úžasný rok. Všechny ceny astronomie, už si pro vás jdu.

Díky svým vnitřním myšlenkám o své budoucnosti se dostanu před kancelář ředitele. I když je mi proti srsti to přiznat, je to jediný člověk, kterého respektuji. Nebo přesněji - Jediný mnou respektovaný člověk, který je naživu. Většinou jsou moji oblíbenci už dávno po smrti. Například Giordano Bruno. Mikoláš Koperník. Galileo Galilei. A spousta dalších významných astronomům. Tady jde nádherně vidět, že mužům to vždy myslelo více než ženám. Možná proto většinu žen nenávidím... Ne, tím to nebude. Bude to tím, jak se některé z nich chovají. Samozřejmě, našel jsem výjimky. Ale tyhle „zázraky přírody" byly vždy šťastně zadané. Závidím mužům, kteří měli to štěstí a ukořistili si pro sebe tyto dokonalé drahé polovičky. Já jsem dítě štěstěny nikdy nebyl. Jediný vztah, který jsem kdy měl, dopadl tím nejhorším možným koncem. Ještě teď je mi při vzpomínce na tu dobu nevolno. Satan ať se té ženě pomstí. Anebo karma. Ta zní o něco lépe.

Důrazně zaklepám na dveře. Téměř okamžitě se ozve tiché „Dále". Stále s dobrou náladou vejdu dovnitř. Vyměním si pohled s o mnoho let starším mužem. Edward Lim. Kývnu hlavou na pozdrav. „Dobrý den, pane. Chtěl bych si s vámi promluvit ohledně-"

„Vím, proč jsi přišel. Nemusíš mi to vysvětlovat. Posaď se." Cítím, že se ve mně něco stáhne. Najednou začnu být nejistý. Co když mi cestu nepovolí? Co budu potom dělat? Chci být ten, kdo to prozkoumá, ne to přenechat někomu jinému.

Posadím se na židli naproti němu. I když jsem netrpělivý, neptám se na nic. Vím, že pak by mě poslal pryč a já bych mohl leda tak prosit o kapesník, abych si utřel svoje slzy. Ne že bych vážně měl v plánu brečet.

Nečekaně, moje trpělivost se vyplatí. Zamyšleně se nadechne předtím, než spustí: „Musím se ti k něčemu přiznat. Ze začátku jsem nevěřil, že by se ti to mohlo podařit. Proto jsem mile překvapen výsledkem výzkumu. Díky tvé prozíravosti se pomalu ale jistě stáváme slavnými. Kam se na nás hrabe NASA se všemi úspěchy bývalého Sovětského svazu. Tohle se nepodařilo nikomu z nich. Jsme první, kdo toto dokázal. A tohle prvenství si nenecháme vzít."

Jeho slova mě překvapí. Ale... ano, věřil jsem, že jeho hrdost vyhraje nad tou nejistou částí jeho mysli.

Nadechnu se k nějaké odpovědi, avšak on mě předběhne. „Neboj se, pošleme na Europu někoho z našich lidí. Tvá úloha tímto končí. Děkujeme, že jsi nám pomohl k vrcholu."

Naprosto oněmím. Jediné, co dokážu, je na něj zírat. V duchu si však představuji, jak toho dědka před sebou zabíjím na sto různých způsobů. Co si o sobě myslí? Že někomu jinému jsem připravil půdu k tomu, aby se stal slavným? Tak na to ať rovnou zapomene. Je to moje prvenství. Moje sonda. Můj výzkum. Ať si jde hodit mašli, pokud mi to chce všechno sebrat.

Několikrát se zhluboka nadechnu, abych se uklidnil. Až si jsem jistý nad slušností a čistotou svých slov, promluvím: „Myslím, že jsme se nepochopili, pane. Chci si to vzít celé na starost. Nebo si snad myslíte, že bych to nedokázal? Že nejsem dostatečně zkušený, abych to zvládl? Předvedu vám opak. Pod mým vedením se nic špatného nestane. Slibuji na svou čest."

Vidím na něm, jak ho moje argumenty překvapí. Ale o pár vteřin později jsem to já, kdo je zaskočený. Na jeho tváři se totiž objeví široký úsměv. „Tak se mi to líbí, Williame. Už jsem se bál, že jsi se změnil a tatam je tvá hrdost a egoistické já. Samozřejmě, nechám to na tobě. Ale chci, abys si sestavil tým nejméně o sedmi lidech, čítaje i tebe. Pak se můžeme bavit o tom, kdy druhá část programu začne. A... Williame?" Stále mírně šokovaně se podívám do jeho starostlivých očí. „Dávej na sebe pozor."