Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

10. Kapitola

Unaveně se sesunu na pohovku v obývacím pokoji. Konečně je mi jasné, proč muži nenávidí nákupy. Nikdy jsem to moc nechápal, ale už jsem na to přišel. Je to příšerné. Poslouchat pořád dokola stížnosti, že něco sedí špatně, něco má nevyhovující barvu, něco má nelichotící střih. Jako by to nebylo jedno. Muži si oblečení málokdy všimnou. Alespoň ti rozumní ano. Vždy je důležitější charakter. To, jestli ta žena ještě dobře vypadá, je jen jakési plus k tomu všemu. Ale tak, možná to ze mě mluví jenom to, že jsem se v lidech spálil tolikrát, že nevěřím nikomu, dokud ho nepoznám. Aspoň to tak bylo... než přišla ona. Tsuki. Výjimka potvrzuje pravidlo. Nejspíše tuto větu začnu brát vážně.

Tsuki kolem mě proběhne s přímo dětským nadšením. Tolik oblečení... tolik utracených peněz... Avšak - Co bych pro ni neudělal. Už teď jsem si ji oblíbil. Je opravdu roztomilá. A kdybych přece jenom někdy měl dceru, chci, aby se chovala a vypadala jako ona. Pak bych byl více než šťastný a mohl v klidu umřít.

Zvednu se s menšími obtížemi zase na nohy. Musím uklidit nákup. Nemůžu ho nechat jen tak v taškách po celý zbytek dne. Ještě se mi půlka toho zkazí a já do toho pekla budu muset jít znovu. Nikdy jsem nepochopil, proč lidé bojují o nějaký druh jídla, když existuje jeho náhražka. A kolikrát je levnější a kvalitnější než originál. Nedává to smysl. Avšak to nikdy nedává, jakmile se bavíme o tomto typu lidí.

Pomalým krokem vejdu do kuchyně, kde jsem nákup odložil hned po příchodu domů. Začnu s jeho vybalováním. Jogurty dám doprostřed ledničky. Mléko někam ledabyle do dveří. Zeleninu, aniž bych nad tím nějak více přemýšlel, úplně nahoru. Je mi vcelku jedno, co se s tím stane. Hlavní je, že to nebude venku pod náporem kyslíku, oxidu uhličitého a dusíku.

Brzo jsem s tím hotov, převážně díky svému bezchybnému systému. Najednou se ozve rána. Protáhnu obličej. Proč mě to nepřekvapuje. Vydám se do ložnice. Jakmile vstoupím, musím se chytnout rámu dveří, abych udržel rovnováhu. To, co tam uvidím, mě málem porazí. Tsuki sedí na kolenou s utrápeným výrazem na tváři. Kolem ní je všechno oblečení, které jsme dneska nakoupili. A když řeknu, že je všude... tak mluvím pravdu. Určitě by něco bylo i na lustru, kdybych nějaký měl. Už dávno ze stropu visí jen jedna obyčejná žárovka. Ne že bych byl tak chudý. Myslím, že o tomto jsme se už bavili dost. Já na to peníze mám, ale nemíním je utratit. Což je vtipné s ohledem na to, že jsem dneska utratil nejméně pět set dolarů za oblečení. A pak něco za jídlo. A benzin.

Otráveně přejdu k první hromádce a začnu ji sbírat. Ze začátku si toho nevšimnu, ale po chvíli zaregistruji, že Tsuki nic nedělá. Proto po ní houknu: „Tsuki! Zvedni se z té země a ukliď po sobě tu spoušť!" Okamžitě sebou trhne. Díky tomu se vzpamatuje, a tak mi o chvilku později pomáhá s uklízením.

Najednou moje ruka zaznamená něco tvrdého. Obočí se pohne směrem k sobě. Skloním se k tomu předmětu. Oči se mi rozšíří, jakmile pochopím, co to je. Nůž. Nepamatuji si, že bych ho někde tady nechával. Vůbec že bych nějaký takový vlastnil. Moje nože jsou ještě po mých prarodičích, starý model. Žádný takový velký, moderní či snad neskutečně ostrý jako tento. Je ale možné, že mi ho dovezla matka na jedné ze svých návštěvách. Přece jenom – Ta ženská je schopna všeho. Neštítí se ničeho, kromě hmyzu. Tomu se velkým obloukem vyhýbá, stejně jako charitám a bezdomovcům.

Pohled se mi přesune na nehybné tělo kousek ode mě. Tsuki snad ani nedýchá. Nehýbe se. Ani nemrká. Jen sleduje nůž v mých rukách. A v očích zděšení. Kdybych nebyl naivní idiot, přišel bych na to už v tomto momentu. Ale takto se na ni pouze omluvně pousměji. „Je mi líto, že jsem to tu nechal ležet. Jak neopatrné ode mě. Už se to nebude opakovat."