Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

20. Kapitola

Zatímco se snažím přijít s Jacobem na plán toho, jak se dostaneme dovnitř Edwardovy kanceláře bez rozruchu, ozve se zvonek. S mírným zmatením se zamračím. Pak se mi však vyjasní. Musí to být Cecil. Přece jenom říkala, že dojede. Kdo jiný by se taky po nás sháněl? Ne, špatná otázka... Napadá mě hned několik lidí, kteří by byli schopni přijet a zbavit se nás, protože představujeme riziko pro AEC, Edwarda jmenovitě. A přitom nám ještě do dnešního rána byl tvrzený opak. Osud je vážně vtipná věc.

Potichu se zvednu z křesla a vydám se ke dveřím bytu. Nakouknu kukátkem ven. Moje hruď se uvolní, když rozpoznám obličej Cecil. Téměř okamžitě se ale zase stáhne. Její obličej je hrůza sama. Celé tělo se jí klepe od zimy, anebo snad... od strachu...? Pak si toho všimnu. Za ní stojí nějaká osoba. Do tváře mu či jí nevidím, proto ani nemůžu určit pohlaví. Navíc je v tomto počasí oblečena v několika vrstvách oblečení, takže ani podle postavy nemůžu s určitostí říci, kdo to je. Ale něco i přesto určit můžu. Míří na Cecil zbraní.

„Děje se ně-" V rychlosti přejdu k Jacobovi a zakryji mu ústa rukou. Ukazováček druhé ruky si přiložím ke svým rtům, abych mu naznačil, že by měl být potichu. Přikývne hlavou na znamení pochopení. Jak jsem si jistý, že bude vážně potichu, oddělám ruku a postrčím ho směrem ke dveřím. Pochopí to. Sám se podívá ven na chodbu, aby se i jemu naskytl totožný obrázek jako mně. S hlubokým výdechem svůj zrak zase přesune ke mně. V jeho očích si můžu všimnout malých otazníků, které se ptají, kdo za tím je. Pokrčím pouze beznadějně rameny.

Cecil znovu zazvoní. Tentokrát zaregistruji přidušené vyjeknutí. Ten zmetek ji nejspíše přiložil zbraň k zádům. Zamyšleně svraštím obočí k sobě. Co bych měl udělat? Co bude nejlepší řešení této situace? Možná...

„Dobrý den, je to policie? Chtěl bych nahlásit podezřelou osobu za mými dveřmi. Je zahalená od hlavy až k patě a v ruce drží zbraň. Prosím, přijeďte co nejdříve. Mám strach o svého syna. Navíc se moje manželka ještě nevrátila z nákupů. Mám podezření, že za tím stojí právě ta osoba," začnu odříkávat předem připravený „hovor". Ze začátku se na mě Jacob nechápavě dívá, než na to přijde. Znovu vykoukne ven a tentokrát se mu na tváři objeví úlevný výraz. Přestanu proto se svojí přetvářkou. Chytnu za kliku a velmi pomalu, opatrně otevřu dveře na malou škvíru. Hned je však rozevřu dokořán. Už se není čeho bát. Prozatím.

Cecil je na svých kolenou, ruce kolem těla. Bez ustání se třese pod náporem vzlyků, které vychází z jejích úst. Přikrčím se k ní a pohladím ji po vlasech. Uslzené oči ke mně pozvedne. O vteřinu později mi přistane celá váha jejího těla na krku. S mírnými obtížemi ji ze země zvednu a odnesu do bytu. Jacob za námi nejenom zavře, ba dokonce zamkne. Odnesu Cecil až do obývacího pokoje, kde ji položím na pohovku. Teprve až tam se moje tvář vrátí do normálu a já se zase uklidním. Teď by se nám už nemuselo nic stát. Alespoň pro dnešek.

Sednu si vedle ní, zatímco Jacob zaujme místo v křeslu. Přijde mi lehce vtipné, jak se naše pozice tak snadno vyměnily. Na druhou stranu – Momentálně není nic k smíchu. Neměl bych se nechat rozptylovat. Musím se snažit být pro Cecil oporou. Neříkám, že bych to tak chtěl. Ale nic jiného mi ani nezbývá. Buď toto, anebo... anebo opravdu zůstanu na světě sám. Vážně bych měl být vděčný, že alespoň ta Cecil se o mě bojí, když už nikdo jiný z rodiny ne.

Chci se ji na to všechno zeptat, ale nakonec si to rozmyslím. Jakmile bude chtít, začne o tom sama. Vím, že možná zním naprosto sobecky a jen svými slovy dokazuji, jak ji nenávidím. Avšak takto to není. Cecil má ve své povaze, že o svých problémech začne mluvit sama od sebe. Důkazem je naše setkání v obchodním centru. Kdyby o tom debatovat nechtěla, nezačala by to. Za ty roky jsem si na toto zvykl natolik, abych věděl, kdy se mám ptát a kdy ne. A právě teď bych se tázat na nic neměl.