Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

2. Kapitola

Spokojeně ze sebe svléknu kabát. Konečně jsem zase doma. Pokud se to domovem dá nazývat. Je to starý byt po mých prarodičích, kteří před šesti lety zemřeli. Dalo by se říci, že někdy v té době jsem se začal uzavírat do sebe. Přestal jsem se vídat se svými přáteli i se svou rodinou. A dřív, než jsem si to uvědomil, zůstal jsem sám. Proto jsem se tolik upnul na PE 3. Ale nestěžuji si. Konečně mám něco, co k něčemu vede. Co mě vynese na výsluní. Co ze mě udělá nejuznávanějšího člověka na Zemi, ba možná v celém Vesmíru.

Prohlédnu si strop chodby. Sousedi se zase vytopili. Kdysi jsem to přemalovával, různě skrýval... než jsem se na to vykašlal. Anebo lépe – přestal jsem mít na takové zbytečnosti čas. Všechno volno jsem věnoval jen své práci. Neměl jsem koníčky, vztahy či přátele. Skoro ani rodinu. Přesně to pravé pro introverta jako jsem já.

Pomalu přejdu do kuchyně. Je to stará místnost, která už hodně pamatuje... ostatně jako i zbytek pokojů v mém bytě. Skrývá ve své omítce doby, kdy jsem byl malé, nemluvící miminko po mé rebelské období na střední škole. Hádám však, že mé chování puberťáka se dá omluvit – pouze jsem se snažil najít své pravé já. A jsem rád za to, jaké nakonec je. Takhle jsem nejvíce spokojený.

Vezmu si do ruky nějakou relativně čistou sklenici a napustím si vodu. Možná bych si měl dát kafé. Protože – jak to tak vidím – tak dnešek strávím plánováním toho, jak přinutit co nejvíce lidí letět se mnou. Ideální počet by bylo těch sedm, když nad tím tak přemýšlím... Edward věděl, proč to říkal. Sice bych to možná zvládl s jedním jediným člověkem, ne-li úplně sám, ale to bych tam za tu dobu zbláznil. Zvláště, pokud bychom nepoužili nejnovější motor, který raketou pohybuje v rámci rychlosti světla. Takto se z pěti let stane osm měsíců, což je obstojnější délka pobytu v jedné „místnosti".

Vypiji sklenici s vodou na ex. Položím ji zase zpátky ke zbylému nádobí. Měl bych ho umýt... anebo taky počkat do doby, než přijede na návštěvu matka a umyje mi ho sama. Sice budu muset poslouchat její řeči typu: Jsi už dospělý, tak se podle toho chovej!, ale to už nějak zvládnu. Po těch všech letech jsem si na takovou věc zvykl. Ani jsem jinou možnost neměl. Anebo měl – neustále se s ní hádat, jaká lež to je. To mě však přestalo brzo bavit. Nejsem člověk, co má rád stereotyp. Bohužel, kolikrát nemám sílu něco změnit. Nebo jsem na to jenom moc líný. Taky možnost.

Přesunu se do obývacího pokoje a následně do ložnice. Svalím se vyčerpaně na postel. Někdo se teď možná zeptá, co je tak obtížného na mé práci. Nechci nic říkat, ale... kdo to nezažije, nepochopí. Kolikrát to je náročné spíše na psychiku než na fyzičku. Zvlášť většina těch citově labilních děcek, které sice jsou starší než já (až na výjimky), ale chovají se hůře než pětiletí parchanti. Popravdě, často mám chuť přejít jinam. Už bych to i udělal, nebýt Europy. Ať to je jakkoliv šílené, je mým vším. Mou jedinou pravou vášní. Nebál bych se ani říct, že jsem do ní zamilovaný. Bláznivé, já vím. Ale nedokážu si pomoct. Je tak dokonalá. Dokonalejší než jakýkoliv člověk, kterého jsem kdy poznal. A že jich bylo. Někdy si až přeji, abych potkal ženu, která by byla alespoň zpola tak nádherná jako ona. Jako Europa. Ale čím déle jsem sám, tím více v to nevěřím. Popravdě bych se ani nedivil, kdybych nakonec zemřel jako starý mládenec. Jak tragické.

I když trochu nespokojeně, zvednu se z postele. Musím se osprchovat. Taktéž si všechno promyslet do sebemenších detailů. Je ode mě očekávané, že se budu snažit provést PE 3 co nejlépe. Přímo dokonale, bez sebemenší chybičky. A když už s chybou... tak aby nebyla fatální.

Vysvléknu si pro mě typickou bílou košili, černé sako, kalhoty stejné barvy, nějaké to spodní prádlo a vše to vhodím do koše na prádlo. Vstoupím do sprchy. Pustím vodu a nechám ji, ať dopadá na mé tělo. Okamžitě cítím, jak se uvolním. Už dlouho jsem takový pocit nezažil. Ne že bych se nemyl, ale poslední dva týdny to vždy byla jen rychlá koupel ve skoro studené vodě. Bylo to způsobeno nejenom tím, že jsem neměl moc času. Řekněme... přičetly se k tomu i další dva fakty. První – voda na sprchování stojí opravdu hodně. Kdysi jsem se sprchoval každodenně a málem jsem se nedoplatil. Dobře, v té době jsem teprve začínal v AEC, ale musím mít nějakou efektivní výmluvu. A druhý důvod... ani se mi moc sprchovat nechtělo. Toužil jsem se naplno věnovat práci, což se mi dařilo. Díky tomu teď mám na pár dní volno. Pokud se však o volnu dá mluvit. Do práce musím chodit i nadále, protože je to moje zodpovědnost, jak bude PE 3 pokračovat.