Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

Epilog

Promnu si oči. Jsem neskutečně unavený. A rychle se míhající Vesmír kolem mě mi to moc neulehčuje. Možná tu ještě budou nějaké prášky proti bolesti hlavy. Doufám v to tedy. Nepamatuji si, že by si je bral někdo jiný než já. V tom případě... tam jsou ještě ze tři? Vydrží nám to do konce cesty? Nemám tušení... s mým tempem to bude pryč ještě tento... den? Týden? Měsíc? Těžko říct. Ani nevím, kolikátého dneska je. Samozřejmě, že v zemských měřítkách. V raketě bychom měli být něco kolem sedmi měsíců. S nějakým tím dnem navíc či méně osm. Znepokojuje mě to. Co když cestujeme na špatnou stranu? Ne, blbost. V tom případě bychom se alespoň jednou dostali opravdu blízko Slunce. Co však vím, tak se mu úspěšně vyhýbáme. Nebylo by moc příjemné se s ním střetnout, když jsme unikli Edwardovi. Kde potom však Europa je?

„Williame... počítej pět minut. Až skončíš, dočkáš se překvapení." Moje obočí vystřelí vzhůru. Pootočím hlavu k Tsuki. Očekávám nějakou nápovědu toho, co mám čekat. Ona se však tváří naprosto neutrálně. Možná jsem ji za ten půl rok a něco naučil až příliš. Vůbec se ještě divím, že si všichni tři nelezeme na nervy. Naopak – Sblížili jsme se. Jacob nám pověděl něco o tom, proč se dostal do dětského domova. Tsuki povyprávěla něco málo o své domovině, na kterou letíme. A já... já jsem nadšeně poslouchal cokoliv, co vyprávěli. Možná jsem něco řekl taky, ale bylo to opravdu minimálně. Stále zůstalo to, že se nerad někomu svěřuji. U nich dvou jsem sice trochu povolil, ale stále to není nic slavného. Alespoň některým jedincům by to připadalo málo. Ti dva si na to dostatečně zvykli a netlačili na mě s ničím. Byl jsem jim za to vděčný, i když jsem to nikdy nepřiznal nahlas.

„Ki... není to to, co si myslím, že ne..." Jacobovi oči zvětší svůj průměr. To už mě donutí frustrovaně vydechnout. Na co ti dva naráží? Nemůžou mi to prostě říct, namísto chození kolem horké kaše? Měl bych na toto být zvyklý, ale nějak nemůžu přimět sám sebe se s takovou věcí smířit. Buď jsem až takový idiot, anebo je to prostě a jednoduše v mé povaze. Sázím už kvůli sobě na to druhé.

Aniž bych se nadále nějak ozýval, podívám se na své hodinky. Na Zemi je zrovna deset minut po sedmé. Jestli to je večer nebo ráno, to už nevím. Mám jednoduché hodinky s ručičkami, které přece jenom vydrží o cosi déle než ty digitální. Alespoň podle mých zkušeností, které s nimi mám.

Tsuki si všimne mého iritovaného pohledu. S úsměvem mi položí ruku na rameno. „Pokud to nedokážeš vydržet, stačí se podívat z okna v šatně ven. Myslím, že hned pochopíš, na co narážíme."

Potichu kývnu hlavou a vstanu. Pomalými kroky si to zamířím po schodech nahoru. Neodpustím si nespokojený výraz obličeje, když vidím, jak ti dva si mezi sebou začnou nadšeně povídat. Proč se takto nechová Tsuki i ke mně? A ještě mu dovolí oslovovat ji „Ki" (= Pokud zůstaneme u Japonštiny, slovo/znak Ki má spoustu významů. Na co se tady poukazuje, jsou dva významy – City a srdce). To já jsem ji dal jméno Tsuki. Já bych ji měl dávat přezdívky. Ne někdo jako je Jacob. On si to nezaslouží.

Prohrábnu si vlasy. Když mi zmizí ti dva z očí, dýchá se mi zase o něco lépe. Osten žárlivosti však cítím stále. Začínám litovat, že jsme ho vzali sebou. Na druhou stranu – Kdybych to neudělal, mohli bychom si se Tsuki připadat navzájem protivní. Navíc je Jacob důvod jejího úsměvu. Já jenom opravdu výjimečně. Ať se na to podívám jakkoliv... Tsuki je šťastnější s ním. Bohužel. Ale to se ještě může změnit. Věřím v to, že se mi podaří ji přimět mě milovat. Jednoho dne to budu já, kdo bude vlastnit její srdce.

Pomalým krokem se dostanu až k oknu. Pečlivě se rozhlédnu zleva doprava, než to moje oči zachytí. Lehce modrá elipsa na pozadí černočerné nicoty a jasných hvězd. Dech se zadrhne nad tím uvědoměním si. Nad tím, že můj sen pokračuje. Je to reálné. Skutečné. Opravdu jen nesním, nezdá se mi toto celé.

Bylo 27. 2. 2018, když jsem poprvé uviděl Europu na své vlastní oči. Dodnes si ten den pamatuji, jako by byl včera. A... někdy si i přeji, aby se udál teprve včera. Protože to, co následovalo potom, spolehlivě zajistilo můj konec.

Děkuji všem za jejich trpělivé čtení PE 3 - Začátek mého konce. V nejbližší době začnu druhý díl, který ještě (bohužel), žádné přesné jméno nemá .-. 

Děkuji všem, kteří komentovali a hodnotili. Těm patří speciální děkuji ♥ Ale to patří každému, kdo se dostal až k této kapitole ~(^-^)~