Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

13. Kapitola

„Tsuki? Jsem doma!" zakřičím do bytu. Ze začátku je všude naprostý klid až na mé kroky v chodbě a šustění oblečení. Po chvíli se však začne ozývat tiché ťapání po podlaze. Nakouknu do obývacího pokoje. Tsuki ke mně běží z ložnice, v ruce několik papírů. Překvapeně zamrkám očima. Že by něco pro mě nakreslila? To by bylo rozkošné. Určitě bych si to hned vyvěsil na ledničku. K mému šoku to je však něco úplně jiného.

„Dívej se, Williame! Cecil mi přinesla několik příkladů, ať je spočítám. Že mi je zkontroluješ? Prosím?" Udělá na mě psí oči. Zhluboka vydechnu. Tomuhle nemůžu odolat. Ale vzal bych tu nabídku tak jako tak. Ještě, když jsem byl na škole, jsem měl fyziku i matematiku velmi rád, tak proč si nepřipomenout staré časy? Sice nebyly ty nejlepší, ale daly se zvládnout. Aspoň jsem se nenudil, pokud se na to podíváme z pozitivní stránky věci. Jestliže to nějaké pozitiva vůbec má.

Převezmu si od ní papíry a s pohledem upřeným na jeden z nich se vydám do kuchyně, abych dokončil svoji každodenní rutinu. Neodtrhuje se od příkladu, šmátrám rukou po lince ve snaze najít sklenku. Když však hojnou dobu nemůžu nic najít, konečně na ni přesunu zrak. Jediné, co jsem poté schopný udělat, je zírat. Celá linka společně se dřezem jsou uklizeny do naprosté čistoty. To ale není všechno. To samé je i se zbytkem kuchyně.

Přejdu k ledničce a otevřu ji. Všechno seřazeno podle spotřeby, barvy a názvu. Jde poznat, že mě navštívila Cecil. A že se tu nezdržela jen na pár minut.

„Jak dlouho tu Cecil byla?" Zeptám se Tsuki, zatímco si to všechno znovu prohlížím. Odvedla dobrý kus práce. Za to ji budu muset něco koupit. Nebo ne, nemusím. Ale chci. Což je s ohledem na to, že se bavíme o mně, vcelku zvláštní. Nikdy jsem na ní nebýval hodný, dokud nepřišla Tsuki. Mění mě. A nevím, jestli k lepšímu anebo k horšímu. Je to těžké posoudit. Nikdo se mě nikdy nepokoušel změnit. Každý to vzdal hned na začátku. Věděli, že to je zbytečné. Pak se objeví ale někdo, jako je ona, a celou moji lety vydřenou masku setře, jako by to bylo jen smítko prachu. Nelíbí se mi to. Zároveň jsem za to však více než rád. Možná menší změna neuškodí. Přeci jenom - Co by mi tak mohla udělat? Nemá se mi jak vymstít. Alespoň o žádném způsobu nevím. Naivním se nestanu a ani milým ne. Takže se nemám čeho obávat. Uspokojivé.

Pokrčí neurčitě rameny. „Řekla bych, že něco kolem čtyř hodin. Pomáhala mi tady uklidit. Už jsem se nemohla dívat na to, v jakém nepořádku žiješ. Bylo to nechutné. Všude samé špinavé nádobí, odpadky po zemích a dokonce prádlo v sprchovém koutu! To jsi zvíře nebo co, že nedokážeš po sobě uklidit?" Založí si ruce na hrudi s naštvaným výrazem na tváři. Já však nedokážu mít vážnou tvář. Od srdce se zasměji a zakroutím hlavou. „Opravdu, tohle je něco, co jsem celý život hledal. Někoho, jako jsi ty," mrknu po ní. Nechápavě nakloní hlavu na stranu, já to však přejdu jen mávnutím ruky. I kdybych jí to vysvětlil, nepochopila by to. Proto se radši vrátím k těm příkladům.

Po několika minutách studování ji to vrátím zpátky. „Všechno máš dobře. Šikovná holka," poplácám ji po hlavě a konečně se vydám napít. Hned je mi ještě lépe, když nemám vyschlé hrdlo od žízně. Měl bych si začít nosit pití do práce. S takovou tam brzo umřu. Sice se to ještě za těch pět let nestalo, ale jeden nikdy neví, kdy nastane ten den D a on už z práce domů nepřijde. Vcelku strašidelná představa.

Až poté si všimnu, že mě po celou dobu Tsuki pozoruje. Jakmile si vyměníme pohled, ten svůj sklopí k zemi a skousne si ret. Zamračím se té reakci. Udělal jsem snad něco? Nepamatuji si, že bych provedl něco, co by se ji nemuselo líbit. Dávám si pozor, abych se choval co nejslušněji a nejmileji v její blízkosti. Tak co to je?

„Tsuki, co se děje? Je všechno v pořádku?" Otážu se jí opatrně, zatímco ji přejedu rukou znovu po hlavě, tentokrát o poznání něžněji. Podobná reakce jako ta předtím, jen teď se do toho přidají i slabě červené tváře.

„Všechno je v pořádku. Jen... jen jsem unavená. Asi si už půjdu lehnout, pokud to nevadí. Moc jsem dneska pracovala a-a... a tak..." zakoktá se na konci svého krátkého odůvodnění. Něco se mi na tom nechce líbit. To, jak nejistě zničehonic vypadá a chová se... něco mi určitě tají. Jinak není možné, aby se takto chovala.

Vezmu ji zlehka za ramena a přinutím ji tak, aby se mi dívala do očí. Když tak učiní, promluvím: „Opravdu jsi jen a pouze unavená? Neskrýváš přede mnou něco? Víš, že mně se můžeš kdykoliv svěřit. Tebe si pokaždé poslechnu, vyslyším tvoje prosby. Jen buď se mnou upřímná." Nečekal bych od sebe, že jsem takových slov schopný. Ale jak jsem už řekl – Tato dívka mě mění více než radikálním způsobem.

K mému zklamání vidím na jejím obličeji tvrdohlavost, která značí jediné. Nechce o tom mluvit. Radši si to nechá pro sebe, než aby o tom musela mluvit. Jistým způsobem mě to zklame. Záleží mi na ni, po dlouhé době mi na někom doopravdy záleží, a ona se chová takto. Ale koledoval jsem si o to. Je to za všechno, co jsem lidem udělal. A že toho není málo. Popravdě – Nikdy jsem neměl rád rozhodování se mezi tím, kdo je dobrý člověk a kdo ne. Bylo to až moc složité na mou hlavu, která sociální vztahy nepobírala. Proto jsem byl naprosto neschopný, co se týkalo a stále týče vztahů s ženami. Nikdy jsem nepochopil, o co jim vlastně jde. Ale jak vidím ve svém okolí, většina mužů má stejný problém, pokud nejsou homosexuálové anebo šťastně ženati. Bůh střež jejich cesty.

Smutně se na ni pousměji a odstoupím. „Dobře, nebudu tě s tím otravovat. Až bude ten správný čas, svěříš se mi sama od sebe." Kývne na odpověď hlavou a dál to spolu nerozebíráme. V hlavě si to však přehrávám stále dokola. Co to mělo celé znamenat? Jak hrozné tajemství má, že se s ním nechce podělit?

Založím si ruce na hrudi a na čele se mi objeví vráska. Všechno je to najednou jakési složité. Ještě před pár dny jsem si s něčím takovým nemusel dělat starosti a teď? Teď je všechno jinak. Vtipné. Zamrkám párkrát očima, čímž se proberu z jakéhosi transu. Až v té chvíli si všimnu, že Tsuki z kuchyně odešla. Že by šla do ložnice?

Zase vykročím, tentokrát směrem k ložnici. Tam ji najdu, jak leží v posteli, přichystaná jít spát. Překvapí mě to. Je vážně samostatná. Ale to asi lidi v jejím věku jsou i obvykle... Aspoň já jsem byl. Někdy zapomínám, že je jí sedmnáct. Vypadá ještě na dítě. A někdy se tak chová, dokud mi zase neukáže, jak vyspělá je.

„Už jdeš spát?" Zeptám se ji něžným, otcovským hlasem. Z části je to pro mě nezvyk, nejsem navyklý na to, projevovat někomu svou náklonnost. Ale u ní jsem se rozhodl udělat výjimku. Zajímalo by mě, jestli bych to udělal i přesto, že by nebyla z Europy. Všiml bych si ji vůbec na ulici, kdyby za mnou sama nepřišla? Nejspíše ne. Nejspíše by mi připadala jako všechny dívky jejího věku, až na ten obličej. Málokterá má v dnešní době nenalíčenou tvář a roztomilý, dětský obličej. Většinou se snaží vypadat co nejvíce svůdně. Divím se, že to někoho ještě baví. Připadá mi to po všech těch letech už obehrané. Ale asi jsem jediný, kdo to tak vnímá.

Čekám, jestli se mi dostane odpovědi. Nic se však neozve, jen pravidelné dýchání. S pousmáním si sednu na postel a sundám si kravatu. Konečně svoboda. Tuhle věc, kterou považují za součást oblečení, by měli zakázat. Je otravná. Jako poslední dobou všechno.

Potichu se převleču do pyžama, které se stále od minulých noci nezměnilo, a lehnu si vedle ní. Je ke mně otočená zády, takže na ni nevidím. Je mi to trochu líto, ale není to nic, co bych nepřežil. Zavřu oči, že se pokusím usnout. Po pěti minutách mi to však pořád nejde. A brzo přijdu na příčinu mého bdění. Nechal jsem zapnuté světla. A jak se znám, tak jsem je určitě nezhasl nikde.

Zase se z postele zvednu a odejdu do chodby. Odtud až zpátky do ložnice zkontroluji každou místnost, jestli je v ní tma. V obývacím pokoji se zastavím, když si povšimnu malého papírku na stole. Vezmu ho do ruky. Je na něm napsané Tsuki. Prohlédnu si styl písma. Není pochyb o tom, že ho tu zanechala Cecil. I když je neslušné se hrabat v cizích věcech, neodolám tomu a otočím ho na druhou stranu. Obsah vzkazu mě šokuje.

Vím, že ho máš ráda, ale bude lepší, když to vědět nebude. Některé věci by měly zůstat mezi ženami, nemyslíš? S láskou tvoje teta Cecil.