Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

14. kapitola

S kamennou tváří vejdu do budovy AEC. Je tu něco, o čem bych si rád promluvil s jedním ze zaměstnancům. Včera v tom obchodě i dneska ráno... po zjištění jména toho muže jsem na to přišel. Konečně mi pár věcí do sebe zapadlo. Hlavně to, odkud mě zná. Sice jsem nečekal, že je něčeho takového schopná... ale znovu, je to Elizabeth. Ta je schopná čehokoliv, aby někomu, koho nemá ráda, zavařila.

Zastavím až před dveřmi jejího oddělení. Projedu si rukou vlasy. Jak bych s ní měl navázat rozhovor? Sice není o tolik starší, ale nemůžu tam jen tak přijít a říct: „Slečno Horway, běžte někam." Teď když nad tím přemýšlím... Neříkal Edward, že nejmladší pracovník tady je o dvanáct let starší než já? To je však nesmysl. Horway je dvacet sedm a Amanda měla něco kolem dvaceti dvou. Nepopírám, že zbytek o tolik starší je, ale tyto dvě mezi ně nepatří. Vlastně... ani Alexandr Black se Samuelem se mezi ně neřadí. Co to do pekla...?

Srdce se mi mírně rozbuší. Amanda zemřela. Byla mou nejmladší kolegyní. Pokud bychom šli po věku, tak další je Alexandr. Poté Levhart. Elizabeth. A nakonec... nakonec to nejlepší. Člověka, který to celé řídí. Člověka, jenž objevil život na Europě. William Barnes, nebo taky jednoduše já. Je to důvod, proč mě sledují? Proč mě Jacob sleduje? Vážně je za tím vším... Edward?

Zavrtím sám pro sebe hlavou. Nesmysl. Proč by to dělal? Bylo by to nelogické. A to se k němu vůbec nehodí. Na to ho znám až moc dobře, abych věděl, jakou má povahu. Tohle k němu prostě nesedí. Zároveň však jsem na pochybách. Proč by si něco takového Tsuki vymýšlela? Proč ji vlastně věřím?

Ta poslední otázka položená mou myslí mě zarazí. To je pravda. Kde beru jistotu, že nelže? Ne, to by neudělala. Je na mně až moc závislá. Ale co ten vzkaz od Cecil...? Nebudu nad tím teď přemýšlet. Musím si promluvit s Horway.

Konečně otevřu dveře. V rychlosti po místnosti přejedu pohledem. Její stůl je úplně první v celém oddělení. Překvapivé, ale zároveň očekávané. I přesto, jak mladá je, dosahuje jedny z nejlepších výsledků. Ano, já vím, že jsem ji pár dní zpátky řekl, že není to, co hledám. Což ostatně pravda je. Nehledám někoho, kdo je dobrý jen a pouze na matematiku a zbytek jde mimo něho. Potřebuji někoho, kdo svým mozkem doopravdy přemýšlí, ne jen když se mu chce nebo to je potřeba. Neustále musí pracovat. Musí být trénovaný na věci, které můžou nastat. Únik benzínu. Napadení. Cokoliv. Ne začít počítat, jaká je pravděpodobnost, že danou situaci přežijeme. A buďme teď upřímní – S takovou Elizabeth by byla šance na přežití téměř nulová.

Přejdu k ní. První si mě nevšimne, jak je zahleděná do monitoru počítače. Nejspíše dělá nějaký „obtížný" úkol, protože si kouše spodní ret a její obočí je u sebe v téměř jedné přímce. Když však lusknu prsty kousek od jejího obličeje, trhne sebou. Oči upře na mě s tázavým nádechem. Položím před ní papír, na kterém je jméno jejího otce. Zmateně po něm přejede, než na něj narazí. Nasucho polkne. Nějakou dobu nic neříká, ale pak se odhodlá promluvit: „Proč mi nesete něco takového?"

„Nehrajte si na hloupou, slečno Horway. Moc dobře to vím. Je to váš otec. A z nějakého důvodu ví moje jméno, moji adresu i datum narození. Nepřijde vám to zvláštní?" Založím si ruce na prsou, zatímco ji zkoumám pohledem. Skousne si nervózně ret. Svůj zrak přesune k zemi. Je jasné, že odpovídat nechce. Ale to má potom smůlu. Neodejdu, dokud odpověď neuslyším.

„J-já... nevím, co bych měla říct..." zakoktá s hlavou skloněnou k zemi. Promnu si kořen nosu. Tohle bude na dlouho.

„Co kdybyste řekla pravdu? Docela bych ji i ocenil. Jak víte, mám toho v poslední době moc a nemám tudíž čas tady vedle vás stát a čekat, než se uráčíte mluvit. To mi promiňte, ale ne. A vy to sama víte moc dobře."