Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

5. Kapitola

„Tímto začínám dnešní zasedání. Abyste se nedivili, proč začínáme o deset minut dříve - Pochybuji, že dneska ještě někdo přijde. Ti, co tu včera byli, přišli, a k nim přibyl jenom pan Levhart, který se před vašimi zraky schoval tam vzadu do levého rohu místnosti," hlavou pokynu ke zmiňovanému místu. Všichni své hlavy otočí na chudáka Samuela. Ne že by takovým chudákem byl, ale musíme ho přece alespoň trochu olitovat, ne? Alespoň to si přeje.

Okamžitě, jakmile si všimne náhlé pozornosti na své maličkosti (a že je sakra velká, připomíná medvěda, i přes svou štíhlou, ale vypracovanou postavu), sklopí nejistě pohled ke stolu před sebou. Hned si ale nejspíše uvědomí, jak se to vlastně chová, a tak všechny přejede chladným pohledem. Koutkem oka zaregistruji, že jsem jediný, kdo mu ho opětoval. Proto zase pokračuji ve svém výkladu.

„Pokud jste se do sytosti vynadívali na pana Levhart, můžeme pokračovat. Včera večer po příchodu domů jsem pečlivě studoval všechny fotky ze sondy Lice a... objevil jsem velmi zajímavou věc," vezmu do ruky ovladač a v prezentaci, kterou jsem dneska přes den dělal, najedu na první snímek. Tam se ukáže fotka se vzkazem. Všichni lidé v místnosti, až na výjimky jako jsem já a Samuel (nečekaně), překvapeně zahučí. Zrakem přejíždí po jednotlivých čárách, snažíce si je vyrýt do paměti jako jsem to udělal i já. Nakonec se přihlásí Alexander. „Pane, mám otázku."

Pohledem ho pobídnu, ať pokračuje dál. Několikrát se nadechne, než spustí: „Je tu nějaká možnost, že... že na Europě jsou bytosti podobné lidem?"

Prohlédnu si fotku ještě jednou, než pomalu přikývnu na souhlas. „Je to více než možné. Je to jisté. A dovolím si tvrdit, že dokonce mají větší inteligenci, než mají lidé. Jenom tato zpráva k tomu nasvědčuje. Kromě angličtiny je žádost o pomoc napsaná v arabštině, korejštině, čínštině... pak dále francouzsky, rusky a v neposlední řadě i latinsky. Což je jen na primitivní život nějak moc, to mi musíte dát za pravdu." Místností se rozlehne souhlasné mručení. Vypadá to, že to všechny zaujalo. Teď nebudu mít problém s naverbováním potřebného počtu lidí. Ostatně – Možná bych mohl vzít všechny, když už nás je tak málo. Místo by se našlo, náhradník by byl pořád s námi, takže v tom nevidím jediný problém. Snad jenom to, že se to bude muset prodiskutovat s Edwardem. Avšak bude úplná hračka ho přesvědčit.

Jakmile se všichni dodívají a dopíšou své poznámky, přejdu na další snímek. Na něm se objeví právě výzkumná sonda Lice. Je pravda, že jsem ji tam nemusel dávat, ale... měl jsem pocit, že je důležité, aby se každý seznámil s mechanismem, který toto vše zařídil. A možná jsem si chtěl zvýšit ego, nebudu zapírat. Sice je vysoké až až, ale nikdy neuškodí ho ještě navýšit.

Než však stihnu začít svůj rozsáhlý popis sondy, otevřou se zprudka dveře. Otočím tím směrem hlavu, abych zjistil, kdo si dovolil mě vyrušit. Svraštím obočí, když zjistím, že to je sotva osmnáctiletý, zadýchaný kluk. Havraní vlasy s červeným melírem, šedé oči, obličej tvarovaný do srdce s bradou jako dětská prdelka. Na krku řetízek s prstenem. Celkově je oblečený jako nějaký gangster, smrad z ulice, kterých vidím každodenně několik. Přes jedno rameno tašku trochu větších rozměrů. Vypadá jako jedno z těch rozmazlených děcek, které neví co se životem. Ale nemusí se bát, moc rád mu to ukážu.

Chvíli lapá po dechu se skloněnou hlavou. Pak ji však zase zvedne. Všechny do jednoho přejede pohledem od hlavy k patě, mě jako posledního. Když si nás zanalyzuje, promluví: „Je tady William?"

V oku mi začne tik. Zlozvyk od otce. „Pokud je mi známo, vidíme se poprvé v životě. To tě snad doma neučili, jak se zdraví starší a neznámí lidé?"