Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

21. Kapitola

Několikrát se kolem sebe rozhlédnu. Nemám sice pocit, že by mě někdo pronásledoval pohledem, ale jeden si nikdy nemůže být jistý. Kdo ví, jestli se ten muž někde neschovává a tajně nepozoruje každý můj pohyb, nádech, mrknutí víček. Lidé jsou nemocní, tohle jim připadá normální. Alespoň některým jedincům ano. Jiní to nechápu, další to neřeší, ti poslední se toho bojí. Kdybych si měl vybrat jednu z těch kategorií... tak radši budu ten, kdo si hraje na stalkera. Není v tom nic osobního, jde pouze o princip. I to, že už delší dobu si schovávám sledovací zařízení, je jen o principu.

Mé oči doputují až k autu. Jacob mi zamává přes zavřené okénko. Mírně nad tím protočím oči, ale v duchu nezabráním úsměvu. Zatím všechno vychází podle plánu. Možná to je proto, že jsme ještě pořádně nezačali.

S posledním kývnutím jeho směrem vejdu do budovy AEC. Projdu přes recepci, kde potvrdím svůj příchod do práce. Nadále pokračuji všemi těmi chodbami, až k ředitelně. Cítím se přitom jako za svých mladých let, kdy jsem musel na kázání k ředitelce. Ta žena mě nenáviděla jenom proto, že firma mé rodiny byla úspěšnější než ta jejího bratra. Měl se snažit více, když chtěl být na naší úrovni. Není moje chyba, že je líný povaleč, jenž si myslí, jak mu všechno samo spadne do klína. Takhle svět nefungoval, nefunguje a nikdy fungovat nebude.

S až překvapivým klidem zaklepu na dveře. Když se nic dlouho neozývá, pomalu je otevřu. Nikdo uvnitř není. Skvělé. Dneska mi nejspíše bude přát štěstí.

Rozhlédnu se po chodbě. Nikdo nikde. Nepozorovaně vklouznu dovnitř. Teď teprve začíná to pravé dobrodružství.

„Jacobe, slyšíš mě?" zašeptám do límečku košile. Nějakou dobu se nic neozývá, než mi párkrát nezapraská naslouchátko, které mám blízko ucha, abych toho idiota dobře slyšel. „Williame? Jsi uvnitř?"

Protočím nad tou otázkou oči. Stupidnější dotaz mít opravdu nemohl. Někdy se vážně ptám sám sebe, co za lidi mám ve svém okolí. Pokud to nejsou citově labilní jedinci, tak to jsou naprostí idioti. Jenom Bůh ví, co je horší.

„Ne, Jacobe, ozývám se jen tak, ze srandy. Samozřejmě, že ano. Přece jsme se na něčem domluvili, nepletu-li se?" Se zamračeným obočím se vydám k pracovnímu stolu. Je na něm poházeno spoustu papírů a složek. Bude trvat věčnost vším projít a najít něco zajímavého.

U mého ucha se ozve tichý smích. První se toho leknu, než pochopím, kdo to je. Už jsem se bál, že se tady objevil Edward a připravuje si, jak se mě zbaví co nejpohodlnějším způsobem. Vyhození z okna by šlo. Kdybych nebyl v prvním patře. Z takové výšky můžu mít maximálně zlomeniny, jestliže nedopadnu na záda. Pak by ty následky byly horší. V plánu to zkoušet však nemám. Ne že bych měl svůj život tak moc rád, nebo se snad cítil špatně ohledně své rodiny. Pouze chci předtím, než se rozloučím se zemí, dostat Tsuki zpátky domů. Vím, že se chce vrátit. Když si na svou domovinu vzpomněla, neviděl jsem v jejích očích nic jiného než touhu. Touhu se vrátit zpátky ke svému předešlému životu. Avšak nejsem si sto procentně jistý, protože jsme od té doby moc spolu nemluvili. Nějak... nebyl čas. Nebo spíše... vyhýbala se jakémukoliv kontaktu se mnou. Pokud to nebylo nutné, nebyla v mé blízkosti. Ubíjelo mě to. Chtěl jsem a stále chci se o ni starat, ale ona mi to nedovolila. Radši se mi vyhýbala, odváděla od sebe pozornost na něco jiného. Jako kdyby... Se snažila mě přinutit, ať ji nenávidím. Ale nic takového nedokážu. Ne u osoby, jako je ona. Nikdo jako Tsuki na Zemi neexistuje, nikdo, kdo by mi rozuměl a dokázal mě strpět tak jako ona. Tak proč chce mít věci tímto stylem?

Zároveň mě sužují myšlenky na to, jak se sem vlastně dostala. Nepamatuji si, že by sonda byla dostatečně velká na osobu její výšky. Vůbec na jakékoliv stvoření. Snad jen ty nejmenší živočichové by se tam vtěsnali. Ale bytost podobná člověku? Nemožné. Musela se sem proto dostat jinak. Avšak... jak?

„Williame, slyšíš mě?" Trhnu sebou. Byl jsem tak ponořený ve svých myšlenkách, že jsem nepostřehl, že se mnou Jacob celou dobu mluví. Provinile se nad tím zatvářím. Hned toho však nechám. Proč bych se měl cítit vinně? Mám právo na to, odpočinout si alespoň na pár minut od stresu. Nejsem si ale jistý, jestli je dobrý nápad to dělat v kanceláři Edwarda Lim, který by mě nejradši zabil. „Ano, slyším tě. Děje se něco?"

„Ne, jen jsem zkoušel, jestli nevypadlo spojení a jestli mě posloucháš. Prosím, dávej pozor, je to důležité pro všechny tři z nás." Kývnu hlavou, i když mě nemůže vidět. Přesto nezabráním kyselému úšklebku. Co si ten prcek o sobě myslí, takto mi poroučet a rozkazovat, co dělat? Stále mám svou vlastní hlavu, pokud se nemýlím. Navíc to tu znám lépe než on. Na druhou stranu - On se nezastaví uprostřed mise, aby začal přemýšlet o smyslu života. Vzpamatuj se, Williame. Tohle je důležitý okamžik.

Pomalu obejdu stůl až k šuplíkům. Náhodně některé otevřu, abych viděl jejich obsah. Jsou to však jen samé papíry, pro nás zcela nepotřebné. Nějaké výdaje za vodu, ele-... páni, netušil jsem, že platíme za elektřinu tolik. Měli bychom začít šetřit, nebo se jednoho dne nedoplatíme. Je to však stále můj problém? Budu tady za rok, za dva? To ví snad jen někdo, kdo tento celý svět řídí. Neprotiřečím si teď...? Nemožné. Nikdy jsem neřekl, že v Boha nevěřím. Jen mi přijde nepravděpodobná jeho existence, toť vše.

Otráveně si sednu do Edwardového křesla. Chvíli jsem zamyšleně potichu, než k Jacobovi promluvím: „Kdybys byl důležitá složka, kde by ses schoval?"

Na druhé lince se znovu ozve smích. Tentokrát však nechápu jeho důvod. Nic vtipného jsem přece neřekl, ne? „V první řadě - Složka se sama nikam neschová. Musí ji někdo schovat, aby si mohl takto mluvit. Ale dobře, přehlédněme tento fakt. Kdybych byl složka... hmm... Co Edwardův počítač?"

Mít ho po ruce, věnuji mu pohlavek. Vypustit z úst takovou blbost, že se za sebe nestydí. „Jacobe, byl si někdy v ředitelně, pokud se nepletu. Viděl si tady nějaký počítač, když jsi tu byl? Jestliže vím, tak ne. Protože Edward žádný nemá. Takže zkus přijít s něčím jiným."

„Promiň, moje chyba. Nemusíš být kvůli tomu hned protivný. Jsem taky pouze člověk, dělám chyby. Jako kdyby ty jsi byl bezchybný," v jeho hlase je slyšet otrávenost. Povzdechnu si nad tím. Neměl bych si na ostatních vylívat vztek na sám sebe, ještě když nejsou jeho původem a jsou do toho zatáhnuti nevinně. Ale nakonec - K čemu bude dobré to potlačovat? K ničemu, přesně tak. Proto je jen dobře, že si svůj vztek vybíjím. Nebo... není?

Projedu si rukou vlasy. Měl bych opustit takové myšlenky. Důležitější je můj momentální úkol, najít co nejvíce o Edwardovi či AEC samotném. A ne, účty za pohonné hmoty se mezi to neřadí.

„Není možné, že má stůl nějakou tajnou přihrádku? Některé starší typy nábytku to mají. I šperkovnice to obyčejně obsahují," ozve se po nějaké době ticha Jacob. První chci protestovat, ale pak přijdu na to, jak geniální nápad to je. Musím sám sobě přiznat, že mě by to nenapadlo.

Okamžitě se skloním a začnu přejíždět prsty po spodní desce stolu, hledaje například nějaké tlačítko anebo něco na ten způsob. Štěstí mi vážně přeje, moje ruka zavadí o kus přilepeného papíru. „Něco jsem našel," obeznámím Jacoba o svém nálezu. Nic neodpovídá, přesto vím, že mě slyšel.

Opatrně papír od dřeva odtrhnu. Se stejnou něhou ho otevřu, abych zjistil, co se v něm ukrývá. Obsah mě šokuje natolik, že tam jen strnule sedím a hledím na těch několik set písmen na papíře. Čekal jsem cokoliv, ale ne... toto.

„Williame...? Co si našel...? Nechytl tě Edward... nebo... ? Williame?!"

„Neboj se, slyším tě. On... PE..." nejsem schopen ze sebe vydat smysluplnou větu. Až tak jsem překvapený, dotčený, naštvaný. Vážně lituji dne, kdy jsem začal věřit někomu podobnému Edwardu Lim.

„Co je s ním? Máš informace o PE?"

Několikrát nasucho polknu. Stále se mi ta zpráva zdá jen jako pouhý sen, výplod fantazie. Ale můj mozek mi našeptává, že to je pravdivé. Toto... jak dlouho mě plánoval zradit? Můžu se jen slepě dohadovat a stejně odpověď nedostanu od nikoho jiného, než od samotného Edwarda. Ten mi ji však neřekne, alespoň ne teď v nejbližší budoucnosti.

Seberu všechnu sílu, snad i hrdost, která mi ještě zbyla. Musím mu to říct. Proto šeptem zodpovím jeho otázku: „PE se nezrušila. Odlet na Europu je 3. 7. A mezi letícími bude... Elizabeth Horway."