Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

11. Kapitola

I když se mi nechtělo nechávat Tsuki o samotě, musel jsem. Nemůžu ji přivést do AEC jen tak zničehonic a říct, že je má vzdálená rodina. Neprošlo by to. Edward zná mou rodinu moc dobře na to, aby věděl, kdo do ní patří. Proto jsem odjel do práce sám. Ještě předtím jsem však zavolal Cecil. Jako jediná ví, že je Tsuki... no, že se o Tsuki starám. Neřekl jsem ji, odkud je. Jen, že jsem ji potkal na schodech před domem, jak se krčí zimou. Trochu mě překvapilo, že ji to nepřišlo divné vzhledem k tomu, že je konec června. Ale je jen dobře, že si to neuvědomila. Alespoň mi tím ulehčila práci.

Cecil mi slíbila, že kolem oběda ji přijede zkontrolovat a přiveze ji jídlo, aby nebyla celý den o hladu. Sice nepochybuji o tom, že si jídlo umí udělat sama, ale... bude lepší, když ji ho Cecil doveze. Kdo ví, jestli by svým vařením nezpůsobila požár. To by se mi zrovna dvakrát nelíbilo.

Pár minut před devátou klepu na dveře ředitelny. Lehce se mi přitom třese ruka. Nechápu, čím to je způsobené. Může to být tím, co mi včera večer řekla Tsuki? Nemožné. Jsem si jistý, že je jen paranoidní. Proč by Edward něco takového dělal? Znám ho dost dlouho a dost dobře na to, abych věděl, co za člověka to je. A i když nepatří mezi mé oblíbence jako mí zemřelí prarodiče, ani se nedá říct, že ho nenávidím. Vždyť jsem jí to sám řekl - Pomohl mi na vrchol! Kdyby se mě hned po střední škole neujal, nemohl bych se věnovat Europě. Nepoznal bych Tsuki. A to by se ani jednomu z nás určitě nelíbilo.

„Dále," ozve se zpoza dveří hlas, který mě vytrhne z myšlenek. Stisknu kliku a vstoupím dovnitř. Edward sedí jako obyčejně ve svém křesle. Všechno vypadá tak nějak normálně. Až na jeho obličej. Jen blbec by si nevšiml toho, jak se mračí. Něco je špatně.

Pokyne mi rukou, ať si sednu. Nasucho polknu, ale poslechnu ho. Nemám z tohoto dobrý pocit. Něco jsem pokazil. Nejhorší je, že nemám tušení, co přesně.

„Williame... jak dlouho se známe?" zeptá se mě zdánlivě klidný hlasem. Tuším však, že jen potlačuje strach. A to je na tom to nejhrozivější. Protože čeho by se někdo jako on bál? Musí něco vědět.

Poškrábu se nejistě ve vlasech. „Není to něco kolem pěti let?"

„Ano. Je to pět let a nějaký ten den. Proto bych čekal, že mi ihned řekneš, co se s tebou děje," položí si ruce na stůl a opře si o jejich hřbet bradu. Nechápavě nakrčím obočí. Co se se mnou děje?

„Nemám tušení, o čem to mluvíte, pane. Jsem takový jako vždy," zavrtím hlavou. Trochu sebou škubnu, když nespokojeně sykne. Co je zase špatně? Nelžu mu. Nikdy jsem neměl důvod. To musí vědět i on. Tak co má za problém?

„Williame, nelži. Moc dobře vím, že se s tebou něco děje. Chováš se... jinak."

Další nechápavě zamračení. Jak se chovám jinak? Nepřipadá mi, že bych se nějak změnil. Pokud ano, tak to jenom poslední den a několik hodin, kdy jsem se potkal s Tsuki. Ale... to přece nemůže vědět... Jedině, že by mě sledoval.

Vyskočím okamžitě na nohy. Zmatený pohled vymění chladný. Nakloním se blíže k němu, aniž bych přemýšlel o tom, co dělám. „Neříkejte, že mě doopravdy sledujete?" Zavrčím potichu. Mám co dělat, abych udržel chladnou tvář. Nejradši bych vybouchl vzteky. Alespoň to jsou mé pocity do doby, než se rozesměje.

Se svraštěným obočím si zase sednu na zadek. Že bych se vážně spletl a on to nedělal? Tak proč potom říkal ty věci, co řekl? „Omlouvám se, ale... pobavil si mě. Opravdu máš velkou fantazii. Ale můžu tě ujistit, že tě nesleduji. Nic takového. Proč bych to v první řadě dělal, když vím, že mi všechno říkáš?"

Sice mám vysoké IQ, ale toto nepobírám. Jsem ztracen. „Vždyť... jste řekl, že se měním... ale jak to můžete něco vědět, když jsme se posledních 48 hodin neviděli?" Až příliš pozdě si uvědomím, co za chybu bylo něco podobného vyslovit. Tím jsem prozradil, že před ním něco ukrývám.

Jeho smích ustane. Zkoumavě si mě prohlédne. Někdo by mohl říct, že to je typická reakce lidí na věc takového rázu. Ale u něj to je všechno jen ne normální.

„... nechceš mi něco říct?" Zeptá se potichu s pohledem jako lovec. V té chvíli se vážně cítím jako oběť, která se krčí před predátorem. Chudák antilopa v drápech lva.

Zakroutím nesouhlasně hlavou. „Ne, nemyslím si, že tu je něco, co vám potřebuji říct." Samozřejmě, že lžu. A taky to je poprvé, co jsem před ním vypustil z úst nějakou lež tak obřího rozměru, jako byla tato. Ale nemůžu jinak. Nesmí se o Tsuki dozvědět. Bude to tak dobré pro všechny z nás. Tím si jsem jistý.

Když však k Edwardovi zvednu pohled, setkám se s tváří, která tomu nechce uvěřit. Poznal, že něco vážně ukrývám? Bude po tom i nadále pátrat? Přál bych si, kdyby mi řekl, ať odejdu a věnuji se zase Europě. Bylo by to lepší než sedět tady a bát se cokoliv říct, protože by to mohlo znamenat, že zjistí pravdu. Něco takového nemůžu dopustit. Nedovolím mu, aby se o Tsuki dozvěděl. Je to jen moje tajemství, které mám v plánu střežit, jak nejlépe dovedu. Což znamená, že po práci se stavím v obchodním domě, abych zajistil to nejlepší ochranné zařízení. Někomu by se to mohlo zdát až zbytečné, ale věděl jsem, že to je správné rozhodnutí. Když budu v práci, budu si jistý jejím bytí doma. Bezpečím. A to je to, na čem mi nejvíce záleží. Protože pak budu moct v klidu pracovat, aniž bych se musel bát, že přijdu domů a ona tam nebude. Asi bych potom chtěl volat na policii. Avšak hned bych od toho nápadu upustil. Nemůžu nikomu říct, co je vlastně zač. Ještě by ji vzali někam na operační stůl a zkoumali ji. Nepříjemná představa, která je až moc uskutečnitelná. Proto jsem Edwardovi zalhal.

„Dobře, jak myslíš. Kdyby ses chtěl o něco podělit, víš, kde mě najít. Teď můžeš jít. Sbohem," zlehka ukáže rukou ke dveřím. Neujde mi, jaký tón hlasu nasadil. Nelíbí se mu, že to zapírám. Protože on to už ví. A je jasné, jak. Takže Tsuki měla přece jenom pravdu. Sleduje mě. To by ale potom znamenalo...

V rychlosti se zvednu a s tichým rozloučením odejdu. Moje cesta nemíří však do mé pracovny. Ještě předtím se musím o něčem přesvědčit. Musím si být jistý tím, že je Tsuki v bezpečí. Najednou totiž ucítím strach. Nepříjemný pocit, který svírá moje vnitřnosti. Je to, jako kdyby se v mém těle někdo objevil a drtil celý můj vnitřek. A každým krokem, každou vteřinou je silnější a silnější. Vytáhnu mobil z kapsy. Pár minut po půl desáté. Je možné, že už se za Tsuki zastavila Cecil? Ne, je ještě na to moc brzo. Určitě tam nebyla. Za pokus však nic nedám.

Několika hbitými pohyby prsty vyťukám číslo mé nevlastní sestry. Přiložím mobil k uchu. Po několika vteřinách vyzvánění hovor přijme.

„Williame? Děje se něco?" V jejím hlase zaznamenám starostlivost. Zarazí mě to, ale nenechám na sobě nic znát. Tohle můžu řešit i později. Teď je důležitější to, jestli je Tsuki v pořádku.

„Ne, jen se chci ujistit o tom, že Tsuki je doma. To je všechno."

Z telefonu se ozve tichý smích. Následně někdo někomu něco říká, ale tak, abych to neslyšel. Zarazí mě to snad ještě víc než to, že moje sestra zněla starostlivě. Pak mi ale odpoví na mou „otázku": „Nemusíš mít strach, Williame. Jsem tu s ní a vypadá v pořádku. Je to opravdu milé a inteligentní děvče. Takových se moc nevidí, tak si jí važ."

Zátěž na mých ramenech se uvolní. Úlevně vydechnu. Přesně tohle jsem potřeboval slyšet. Že je v pořádku. Že ji nic není. „Děkuji, neboj se, vážím. A ještě než zavěsím - Zamkněte se. I jak budeš odcházet, ujisti se, že dveře jsou zamknuté. Sice pochybuji, že by to bylo něco nápomocné proti lidem, kteří by se toužili dovnitř dostat, ale zdrží je to. Pak byste měly obě dvě dostatek času na to, abyste utekly."

Na druhé lince se rozhostí ticho. Až tak velké, že mám pocit, že se hovor přerušil. Ale to se stát nemohl. Ozval by se takový ten tón, že se tak stalo. Ten se však neuskutečnil. Nakonec Cecil zase promluví, tentokrát o dost vystrašenějším hlasem: „Co se děje?"

Hlasitě si povzdechnu a volnou rukou si promnu kořen nosu. Co bych ji měl odpovědět? Tady by se nejspíše hodila pravda. Nejspíše určitě. Rozhlédnu se okolo sebe, jestli někdo není poblíž. Až když se ujistím, že tomu tak není, odpovím ji: „Tvůj pocit byl oprávněný. I já si myslím, že mi někdo jde po krku."