Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

26. Kapitola

Rázným krokem vstupuji do obchodního domu. Stejně jako v případě Edwardovy kanceláře, ani teď nezabráním menšímu srovnání. Kdo mohl před týdnem tušit, že se všechno vyvine v něco... takového? Ne, špatně položená otázka. Jak jsem mohl tušit já, že bude konec mým poklidně tráveným dnům v práci? Je to jako nějaké prokletí. Od momentu, kdy jsem potvrdil život na Europě, se všechno kazí. Jako kdyby měl brzo nastat konec. Teď jen zbývá otázka - Čeho přesně?

S hlasitým povzdechem nad tím přestanu přemýšlet. Nic se tím nevyřeší. Jenom se tím zvýší počet nezodpovězených otázek, hraničících s otázkou řečnickou. To je to poslední, co potřebuji. Společně se smrtí jednoho z mých pěšáků ve hře proti Edwardovi. Chtěl válku? Má ji mít. Však uvidíme už v pondělí, kdo má větší IQ a lepší zbraně proti tomu druhému. Tento souboj vyhraji. Na to se může spolehnout.

S malým, spokojeným úsměvem na tváři přijdu k prodejně s bezpečnostními systémy. Překvapí mě, když objevím na dveřích ceduli hlásající: „V dny 1. 7. 2017 (sobota) a 2. 7. 2017 (neděle) je zavřeno z osobních důvodů. Znovu otevřeno bude v pondělí 3. 7. 2017 po 8. hodině ranní".

Vztekle zavrčím. Někdo si ze mě musí dělat srandu. Ale proč se tomuto ještě divím. Všiml si mě, když jsem doběhl na místo nehody. Je jasné, že teď mi půjde po krku ještě více. A nejenom on.

Chci se otočit k odchodu, avšak zastaví mě něčí ruka. Ohlédnu se za sebe a musím protáhnout obličej. Elizabeth. No... alespoň zabiji dvě mouchy jednou ranou. „Co potřebujete, slečno Horway?" zeptám se ji chladným, odměřeným hlasem. Nechci s ní mluvit, nic jiného mi však nezbývá. Nechci totiž ani to, aby celé AEC mělo mylný pohled na vztah nás dvou. Protože my jsme téměř cizinci, neznáme se. Ani nevím, kde tato čarodějnice bydlí. Bohužel, ona moji adresu díky svému otci zná. Život je vážně nespravedlivý.

„J-já... chci se omluvit za své chování..." Nedokáže se mnou navázat oční kontakt. Něco se mi na tomto nezdá. Celá tato situace je divná. Jak velká náhoda by to musela být, abychom se potkali zrovna před obchodem jejího otce, den potom, co zavraždil jednoho z mých kolegů? Něco na tomto zapáchá. A já to nebudu.

Vytrhnu ruku z jejího sevření. Sjedu ji pohledem stejně mrazivým jako moje předchozí slova. Nechci s ní mít nic společného. Nemůžu se dočkat pondělí. Pokud to vyjde... tak se na hodně dlouhou dobu neuvidíme. Nádherná představa. „Nemusíte. Očekával jsem to od vás. Když dovolíte, rád chci pokračovat v cestě."

Otevře pusu, že mě zastaví alespoň slovně, ale nakonec ji zase zavře. Zahledí se do země, než potichu zašeptá jen pro mé uši slyšitelné: „Můj otec vás čeká u vašeho auta. Chce vás zavraždit. Utečte zadním vchodem, dokud máte dostatek času."

S tím se otočí zády ke mně a začne utíkat pryč. Natáhnu jejím směrem ruku, ke konci ji však nechám klesnout. Nemá cenu se ji snažit zastavit. Neudělá to. Přesto její počin nechápu. Proč mi něco takového říká? Neměla by pěkně držet pospolu se svým otcem jako klasická rozmazlená slečinka? Poslední dobou mě všichni matou. Převážně já sám a mé chování. Co se děje, že jsem takový? Proč vůbec přemýšlím nad tímto vším? Měl bych se soustředit jenom na Europu, ne na lidi, kteří mi za to nestojí. Měl bych se soustředit jenom na Tsuki, ne na moji životní situaci. Jsem opravdu zmaten sám sebou. Nevím, kdo jsem. Proč jsem. Jsem naprosto mimo realitu, ale stále pevně nohama na zemi. Je to rozporuplný pocit, jehož se nedokážu zbavit, ať se snažím sebevíce. Mám pocit... že toto bude důvod mé smrti.

Rozhlédnu se po okolí. I přes dav lidí mé oči zaznamenají ceduli hlásající požární východ. Vydám se tím směrem. Zároveň můj pohled zkoumá všechny lidi v davu. Skupinka mladých dívek, školaček, užívajíce si první den letních prázdnin. Postarší pár, držíce se za ruku. Dva sourozence, chlapec a dívka, pobíhajíce kolem své matky. Nikdo z nich není vysoký, statný muž, který by byl schopný mě poslat k zemi jedinou ranou. Na jednu stranu, uklidní mě to. Na tu druhou – Znamená to, že budu muset jít domů pěšky. To není to úplně nejlepší řešení. Nechci tu nechávat své auto. Někdo by ho mohl přes noc ukradnout. Peníze na nové bych měl, o to nejde. Spíše k němu mám citový vztah. Je od mých prarodičů. Už sedm let s ním jezdím. A i když jsou kolikrát opravy finančně náročné, nechci se ho vzdát. Je to jedno z mála, co mi po nich zůstalo. Proto ho tu nemíním nechat. V tom případě...