Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

15. kapitola

„Black? Potřebujete něco?" Zvednu oči od své práce, když zaznamenám ve dveřích auly pohyb. Oslovený se nervózně ošije. Nějakou dobu se zdráhá, než sebere odvahu a přejde ke mně. Nebudu lhát, překvapí mě to. Obyčejně se takto nechová.

„Pane, j-já... počkejte prosím vás," dokončí po krátkém odmlčením. Vrátí se zpátky ke dveřím. Rozhlédne se ještě po chodbě, jestli tam někdo není, než je zavře. Poté znovu přijde ke mně. Celé toto jeho počínání sleduju se zvednutým obočím. Nějak mi nedochází, o co tomu chlapovi jde.

Několik vteřin se mi dívá do očí, ale nakonec svým pohledem uhne. „Já... nevím, komu jinému bych to měl říct. A ano, vím, že máte spoustu práce. Ale taktéž mám pocit, že toto je důležitá informace... měl byste o tomto vědět. Bavili jsme se o tom a... všichni se shodli, že bych vám to měl říct."

Ze začátku mám neutrální výraz tváře. Po pár slovech se však nespokojeně zamračím. Co tím myslí? „Nechápu, o čem to mluvíte, Black. Buď to řekněte rovnou, anebo si to nechte pro sebe. Nic mezi tím není. Takže?"

Nasucho polkne, ale kývne hlavou. „Jde o to, že předtím, než... než Amanda zemřela, tak měla pocit, že ji někdo sleduje. Jako kdyby pozoroval cokoliv, co udělá. Každý její nádech, výdech, mrknutí oka. Takhle to bylo asi týden, než se stala ta událost. Dneska ráno jsem byl za ředitelem se poptat na příčiny smrti a řekl mi, že to byla sebevražda. To je ale nemožné. Jak by mohla sama sebe zapálit bez toho, aby nadělala sebemenší hluk? A aby oheň zůstal pouze v jejím pokoji? Chápete, kam tím mířím?"

Nervózně si promnu krk. Tohle začíná být vážnější, než jsem si myslel, že kdy bude. Na poslední otázku kývnu hlavou, nedočkavě zíraje na jeho rty. Nevím, jestli si toho pohledu všiml, ale pokračuje.

„Myslím si... ne, já i ostatní členové PE 3 pod třicet let si myslíme, že to udělali ti stejní lidé, co ji sledovali. Máme podezření, že... se nás chce někdo zbavit. Aby mohl převzít PE."

„Dávalo by to smysl, to musím uznat taky," připustím. Chci toho říct více, ale všimnu si Alexandrova pohledu. Ještě neskončil. Pořád má to nejdůležitější na srdci. Vybídnu ho proto pokynutím hlavy.

„Před šesti dny... jsem šel z práce domů. V jedné ulici je dlouhé okno, které funguje jako zrcadlo. Nepropouští žádný obraz zevnitř, ale uvnitř vidíte všechno dění na ulici. Jak jsem kolem toho procházel, prohlížel jsem si vlasy. Spěchal jsem, protože na mě čekala přítelkyně s večeří. Ale to je jedno. Důležitější je, že... v jedné chvíli jsem na druhé straně ulice zachytil pohled pochybně vypadajícího muže. Otočil jsem se proto k němu tak, abych ho viděl na vlastní oči. Když se tak stalo, ztuhnul jsem na místě. Ten muž... Amanda nám jednou popisovala svého pronásledovatele. Vypadal úplně stejně. Na sobě měl černý kabát. Atletická postava. Hrdý postoj těla. Co bylo však nejhorší... byl ten pohled, který na mě upíral. Nic chladnějšího a přitom... přitom krvechtijícího jsem nikdy ve svém životě neviděl. Po několika minutách mlčenlivého zírání se otočil a prostě odešel, jako by se nic nestalo. Moje oči sledovaly jeho záda do doby, než zmizel za rohem. Poté jsem se nějak dopravil domů. Moc si ten večer nepamatuji, jen útržky. Jediné, co si ještě vybavuji jasně, je to, že jsem probděl celou noc. Až moc dobře jsem tušil, že to neznamená nic dobrého. A to se mi po pár dnech potvrdilo. Já... omlouvám se, ale... já nechci ještě zemřít... ještě jsem toho tolik neudělal, stále mám život před sebou... prosím, pomozte mi."

Celé jeho vyprávění zaujatě poslouchám. Ke konci však sevřu oči k sobě. Nemám tušení, jak chudákovi pomoct. Ani jestli jsem toho vůbec schopný. Kolik toho já dokážu? Jedině mu doporučit, aby celý zítřek nevycházel z bytu a zamknul všechno, co jde. Možná by bylo i lepší, kdyby odjel na nějakou dobu z města. Třeba do New Yorku. Tam by se mohl ztratit, ostatní by na něj mohli na nějaký ten čas zapomenout. Po týdnu se vrátit a pomoct mi s přípravami. To by šlo, ne? Ale je to opravdu to nejlepší řešení? Je útěk vůbec řešení?

Zhluboka vydechnu. Tohle bude těžké. „Alexandre... co přesně ode mě očekáváte? Chápu, že chcete pomoct. Avšak co chcete, abych udělal?"

Má otázka ho zaskočí. Párkrát zamrká očima, než se odhodlá promluvit: „Abyste to zastavil. Aby už po mně ten muž nešel."

Nakrčím obočí. To bych bez něho opravdu nevěděl. Opravdu mi velmi pomohl. Děkuji, vážně. „Je mi líto, Alexandre, ale-"

„Ne! Hlavně neříkejte, že s tím nedokážete nic udělat! Musíte! Jste moje jediná záchrana! Jediná osoba... která může pomoct nám všem..." Konec věty už zašeptá zničeným hlasem. Tatam je jeho bojovnost. Ba co víc, zmizelo dokonce jeho drzé a sobecké já. I když... chtít po někom, aby mu zachránil život, sobecké vcelku je. Správně by se taková věc měla zasloužit, ne si ji vydupat. Možná proto mu nechci pomoct. Ano, teď by mě spousta lidí nazvala chladným, bezcitným člověkem, který myslí jen na sebe. Dovolím si však nesouhlasit. Myslím na dva lidi. Na Tsuki... a na sebe.

Až po chvíli si uvědomím, že neřekl jen jednotné číslo. Vyslovil množné. Moje obočí se k sobě ještě více přiblíží. „Nám všem? Jak všem?"

Jeho zrak projede celou místnost, jako kdyby tam ti lidé seděli. Nakonec se znovu zastaví na mně. „Mně, Samuelovi a Elizabeth."

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Unaveně naťukám kód mého bytu. Poté odemknu třemi různými klíči šest zámků. Až poté konečně můžu vejít dovnitř do svého skromného království.

„Jsem doma, Tsuki!" Zakřičím, jakmile stojím před věšákem. Chci si na něj pověsit kabát, ale pak si uvědomím, že jsem dneska žádný neměl. Jel jsem autem, stejně jako včera. Zakroutím hlavou nad svou neschopností a radši se vydám do kuchyně, aneb hrdý denní rituál svobodného muže oddaného práci. A nechtěnému dítěti.

V kuchyni mě překvapí pohled, který se mi naskytne – Tsuki sedí u stolu a něco kreslí. První očekávám, že to jsou zase omalovánky nebo příklady z matematiky, ale pak přijdu blíže. V rychlosti rozeznám několik postav a neznámé prostředí. Vypadá to jako knihovna, ale... knihy jsou zavěšeny na obrovských liánách visících ze stropu. Celá místnost by se dala považovat za skleník, nebýt právě těch knížek. Obrázek byl zaměřen trochu nahoru, takže byl nejspíše kreslený z něčího pohledu. S největší pravděpodobností to byla vzpomínka Tsuki. Alespoň to tak vypadalo. Nikdo by nedokázal vymyslet tolik detailů a vůbec celou architekturu toho komplexu. Stoly nikde, nebyly potřeba. Stačily obrovské květy, ve kterých se snad muselo dát i spát. Místo koberce zem zdobil květinový záhon. Malé květinky neznámého původu či jména byly rozsety všude po okolí. Na stěnách zahalenými listím vykukují laterny, které to vše osvětlují. A místo jedné stěny je okno. Ale dá se to nazývat oknem? Za ním se totiž neskrývá to, co normálně tady. Žádná silnice, lesy, lidé, zvířata. Ne. Všude je nádherně čirá modř, ve které plavou ryby nejrůznějších velikostí a barev. Vypadá to na dno moře. Opravdu rozlehlého a nelidsky čistého moře.

Toto nebylo místo, které byste mohli najít někde na Zemi. Protože toto... toto byla knihovna Europy.