Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

19. Kapitola

Pomalu se ze země zvednu. Nesmím ukázat svou slabou stránku. Před nikým, ani před sebou samým. Nikdy bych si neodpustil, kdybych ji zase ukázal světu. Protože jestli chci zde ve světě přežít, musím ji skrývat. I za cenu toho, že nakonec zůstanu sám. Ale nestalo se tak už? Vzali mi ji. Ukradli moje jediné potěšení. Jedinou duši, která mi přinášela radost do života jenom prostým bytím.

Jacob mě vezme za loket a pomůže mi. Málem jsem zapomněl, že je se mnou. „Williame? Jste v pořádku?" optá se starostlivě. Není to však jen hrané? Nesnaží se mě podvést jako každý? Nakonec uteče ode mě jako všichni. No ano. Co když Tsuki utekla? Nedokázala mě snést, a tak radši přede mnou zmizela? Ale kam? Kam by šla?

Jako na odpověď se místností rozezvučí můj mobil. Vytáhnu ho ze saka. Volá mi Cecil. Přesně s touto ženou jsem chtěl mluvit. Přijmu její hovor a mobil si přiložím k uchu.

„Ano, Cecil? Co... co se děje?" V půlce mě zradí hlas. Musím se odmlčet předtím, než pokračuji. Ona si toho samozřejmě všimne.

„To mi řekni ty. A nezkoušej mi lhát, že se nic nestalo. Máš nějaké problémy?"

Očima se přesunu k Jacobovi. Pochopí to a odejde do mého obývacího pokoje. Alespoň myslím, že tam šel. Momentálně mě to nezajímá. Jediné, co je důležité, je místo pobytu Tsuki. Na ničem jiném nezáleží.

„Project Europa se zrušila. Tsuki zmizela. To nejsou problémy. To je katastrofa," pronesu zničeným, tichým hlasem. Hned si za to v duchu vrazím. Nesmím se nechat vyvést z míry. Ale tohle je i na mě moc. Je to jakoby se dneska osud rozhodl, že mi zničí život. Jen čekám, kdy někdo přijde, aby mě zabil. Popravdě – Byl bych mu za to vděčný. Stejně nemám už pro co žít. Smutné, ale pravdivé.

Na druhé straně hovoru se rozhostí ticho. Mírně mě to vyděsí. Odtáhnu mobil od ucha, abych zkontroloval, že stále volám. Volám. „... Cecil?"

„Panebože... Williame... Tsuki... ona... kde je... a Europa... to je strašné... Za chvíli jsem u tebe.... Budu se snažit se cestou rozhlížet, jestli ji někde neuvidím... Mrzí mě to... Tak strašně moc..." pronese mezi hlasitými vzlyky. Párkrát zamrkám očima, než zaznamenám, co všechno řekla. S hlasitým povzdechem si projedu rukou vlasy a zamířím do obývacího pokoje.

„To je v pořádku, Cecil. Nemusíš sem jezdit. Zvládnu to-"

„Opovaž se říct, že to zvládneš sám! Dojedu... ráda..." Z úst ji vyjde další hlasitý vzlyk. Provinile se zadívám k zemi. Neměl jsem jí to říkat. Sice vidím, že chce napravit své chování v minulosti, ale... Nevěřím ji. Nikomu nevěřím. Protože jediná bytost, které jsem po těch všech letech zase uvěřil, zmizela.

Zamrkám párkrát očima, než vejdu do pokoje. Jacob sedí na mém gauči, rozhlížeje se zvědavě okolo. Když mě uvidí, pootevře ústa, aby něco řekl. Pak si však všimne, že u ucha mám stále telefon, a zase pusu zavře. Měl bych mu všechno vysvětlit. Avšak... možná bude lepší počkat na Cecil. Je tu totiž možnost, že mi nebude věřit. A pokud mu moje slova potvrdí i Cecil, popřípadě ukáže společné fotky s Tsuki... Tak mi uvěří. Snad. Protože ho potřebuji. Momentálně je to jediný člověk, který mi může pomoct vyřešit všechny záhady týkající se AEC.

„Dobře, očekávám tě. Měj bezpečnou cestu," pronesu v rychlosti a hovor položím. Čím dříve začnu konverzaci s Jacobem, tím lépe. Navíc potřebuji vědět, co je v té složce, kterou tak pěkně ilegálně sebral.

Sednu si do křesla kousek od něho a zhluboka vydechnu. Nesmím se zhroutit. Nemůžu si to dovolit. Teď, ani někdy jindy. Ještě pořád se může Tsuki najít. Ještě pořád může Europa klapnout. Anebo... anebo taky ne. Jestliže Edwarda nepřesvědčím, mám smůlu. Ale nejenom já. I Jacob by dopadl špatně, kdybych ho nechal jet s někým jiným z AEC. Vím to. Ten tón hlasu, pohled v očích, pohyby těla... všechno nasvědčovalo tomu, že je pro Edwarda bezvýznamný. Ne-li naprosto zbytečný pro svět. A že se ho musí zbavit, aby se na povrch nedostaly informace znehodnocující naše výzkumné centrum. Bohužel pro něj, postavil jsem se mu do cesty.