Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

16. Kapitola

Jsem nadšením bez sebe, že jsem z práce zase venku. Celý dnešek jsem se nemohl dočkat, až přijdu domů a pořádně si znovu prohlédnu všechny věci, které Tsuki namalovala. Včera jsem se k tomu už nedostal, protože mi přikázala si odpočinout. Proto jsem ráno zavolal Cecil, aby ji v jejich společně stráveném čase unavila, co nejvíce to půjde. Cecil svůj slib splnila, a tak teď můžu nerušeně sedět v obývacím pokoji, zatímco Tsuki spí v ložnici.

Kolem sebe mám všechny papíry, které má svěřenkyně včera pomalovala. Na každém je jiná část Europy, nakreslená do sebemenších detailů. Od ryb za okny po výrazy osob. Můžu je vůbec nazývat osobami? Nenaštvou se na mě kvůli tomu? Přece jenom, jsou jiní než lidé. Už jenom proto, že žijí pod vodou... To je něco, co lidé nedokážou. Zatím. Věřím však jedné věci - Kdyby se naši a jejich nejlepší architekti setkali, tak by vytvořili něco úžasného. Něco, co nikdo nikdy nespatřil. Mistrovské dílo. Stavbu, kterou už nikdy nic nepředčí. Horší to ale bude se vzdáleností. A taky se stářím. Nemám tušení, jak dospívají lidé na Europě. Musím se zítra zeptat Tsuki, jestli si na to vzpomíná. Ostatně – Měl bych mít méně práce, takže přijdu domů dříve. Určitě ji to potěší, když jsme spolu dneska tolik času nestrávili.

Vezmu si jeden z papírů do ruky, abych si ho pořádně prohlédl. Sice jsem je všechny viděl nejméně stokrát, ale stále mám pocit, že bych se na ně měl dívat znovu a znovu, pořád dokola. Jako kdybych něco vynechával, něco přehlížel. Co by to tak mohlo být...?

Obrázek, který jsem si vybral, vypadá jako náměstí. Samozřejmě s jedním rozdílem - Nachází se pod vodou. Celý ten úsek (anebo tedy pohled), co mám možnost vidět, je obklopen sklem. Tím pádem dovnitř nemůže voda. Což mě přivádí na jinou otázku... jak na Europě vlastně dýchají? Mají plíce, žábry nebo oboje? Jak to tak vidím, budu mít pro Tsuki spoustu otázek ohledně jejího domova.

V tom uzavřeném prostoru je něco podobného fontáně. Jenže to, co z ní vychází, voda není. Připomíná to spíše rostliny, které se svíjí od ústí fontány po její konec. Květy jsou podobné orchidejím, mající stejné uskupení listů okolo samotného květu. Na výkresu je taktéž nakreslena spousta lidí. Tedy... spousta obyvatel Europy. Na první pohled jsou všichni stejní, ale každému se v očích odráží něco jiného. Mají v nich různé pocity, někdy se míchají i dohromady.

Jeden muž blízko fontány, oblečen ve starém, proděravělém oblečení, s vousy a vlasy šedé barvy, vypadá, že má z něčeho obavy. Žena s dlouhými plavými vlasy kousek od něho, která má na sobě elegantní kostýmek, zase nese utrápený výraz tváře. Děti, které si tam hrají, mají obličej zkřivený smíchem. Připomíná mi to mě jako malého. V době, kdy jsem své sestry ještě neměl, ale zato oba prarodiče byli naživu. Miloval jsem je celým svým srdcem. Nikdo pro mě neznamenal více než oni dva. Trávil jsem u nich každé prázdniny, přesně v tomto bytě. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Přijel jsem několik hodin po oficiálním skončení školky. V jedné ruce kufřík s hračkami, v druhé plyšového medvídka. Na zádech jsem měl batoh, ve kterém bylo všechno, co bych mohl potřebovat. Náhradní oblečení, jiný pár bot, pár sáčků gumových medvídků. Nic z toho jsem však nevyužil, až tedy na ty medvídky. Oblečení i boty jsem měl už dávno u babičky. Pokaždé, když jsem přijel, mi nakoupila nějaké nové. Není se čemu divit, rostl jsem jako z vody. Většina ošacení mi byla malá už po dvou měsících, natož po roce. Ale už v té době se projevovaly problémy mezi mnou a mými rodiči. Nikdy jsme spolu nějak více nevycházeli. Tenkrát se to však ještě dalo zvládnout. Zvláště, když jsem stále měl své prarodiče. Ah, ano. Moji prarodiče... byli by na mě dneska pyšní, kdyby mě viděli?

Zavřu oči a zakloním hlavu tak, abych se jí opíral o opěradlo gauče. Stále si nedokážu vysvětlit, jak mohli zemřít tak náhle. Vždyť byli naprosto zdraví. Alespoň tak vypadali, když jsem je naposledy viděl. Ten den probíhal jako každý jiný. Přijel jsem k nim na návštěvu předtím, než jsem se vydal do školy. Byl to můj poslední ročník na střední a nemohl jsem se dočkat, až ho dodělám. Hned poté jsem měl začít pracovat pro AEC, což je zkratka pro Astronomic Exploration Center (v překladu - Astronomické výzkumné centrum). Já vím, velmi originální jméno. Kdybych název vybíral já, byl by mnohem lepší. Bohužel, na mně to nezáleželo. Jaká škoda.