Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

3. Kapitola

„Williame Barnes! Okamžitě zastavte!" Protočím oči, když rozeznám, které osobě tento hlas patří. Jako by nestačilo, že jsem se dneska moc nevyspal. Stále jsem totiž přemýšlel nad tím vzkazem. Kdo ho tam nechal? Je vážně možné, že se na Europě nachází i jiné organismy než „jen" ty nejprimitivnější? Pokud ano, tak by musely být na stejné úrovni jako lidé, ne-li vyšší, když se dokázaly schovávat tak dlouhou dobu. Avšak to odbočujeme. Důležitější je – proč mě zase otravuje Elizabeth? Myslel jsem, že jsem ji včera dal jasně najevo, co si o ní myslím. Někteří lidé ale, jak se zdá, se nikdy nepoučí. Ba co víc – jsou natolik hloupí, že se vrací na to stejné místo několikrát během opravdu krátkého časového úseku. Jak vtipné. Jednou o tom určitě napíšu nějakou psychologickou knihu. Možná, až se vrátím ze svého výletu na Europu.

„Co se děje, Elizabeth? Chcete se zase na něco zeptat?" Neodpustím si jízlivý tón hlasu. Jedna věc mě na ní přece jenom baví – její naivita. A dokonce i to přesvědčení, že ji každý padne k nohám. To bude nejspíše důvod toho, proč mě nechce nechat na pokoji. Protože jsem jediný, kdo se jí postavil. Kdo ji odmítl ještě před tím, než mě zkusila pořádně svést. Chudáček holčička.

Vidím na Elizabeth, jak moc se jí nelíbí můj tón hlasu. Smůla. Jiný nehodlám v nejbližší době použít. Nakonec ale žena přede mnou stejně vyčaruje úsměv, který nevěstí nic dobrého. „Dá se říci, že ano. Mluvila jsem s panem Lim a ten mi pověděl, že skládáte tým o nejméně sedmi lidech. Proto bych se k vám ráda přidala," s posledními slovy několikrát zamrká řasami. V duchu nad tím „návrhem" protáhnu obličej, ale navenek zůstanu stejným. Nenechám ji vyhrát. Je jasné, že mě touží vidět rozhozeného. Bohužel pro ni, to se povedlo za celý můj život jen jednomu člověku. A ona to dozajista nezmění.

Neutrálně pokrčím rameny. „Pokud na to máte, slečno Horway, tak do toho, nebráním vám. Ale nezapomeňte – já vás varoval," pozvednu koutek úst. Uvidíme, kolik toho dneska vydrží.

Uhne pohledem. Nějakou dobu je zticha, než se zase odhodlá promluvit. „Nepodceňujte mě, pane Barnes. Abyste nakonec nebyl mile překvapený."

Trochu tázavě se jí zadívám do očí. Už teď jsem šokovaný. Hlavně tím, co uvidím. Odhodlání. Sebejistota. Ale i naprostá serióznost. Jde poznat, jak moc ji na tomto záleží. Jo, tak to není jediná. „Nepodceňuji vás. Jen hodnotím vaše výsledky. Zatím jste neučinila nic pro to, abych si o vás myslel, jaká nejste inteligentní," složím si ruce na hrudi. Dobře, možná trochu lžu. Přece jenom, kolikrát nám s něčím pomohla. Ale to každý člověk, který je zde. Na univerzitě premiantkou byla, tady je naprosto průměrným zaměstnancem. A bez jakéhosi důvtipu a nadhledu se na vyšší pozici opravdu nedostane.

Vzdorovitě vystrčí bradu dopředu. „To není pravda a vy sám to moc dobře víte. Kdo propočítal do sebemenších podrobností dobu oběhu Phebose kolem Marsu? Kdo předpověděl zatmění Slunce na přesné nanosekundy? Kdo-"

„Dobře dobře, uznávám, že něco v té hlavě máte. Ale intelekt je vám k ničemu, pokud nemáte i zdravý rozum. A ten vy bohužel nemáte," otočím se zády k ní, abych se nemusel dívat na její zraněný obličej. Ne že by mi jí bylo líto. Nebo by mě snad mohly dostihnout výčitky svědomí. Spíše jsem si nechtěl den kazit ještě více, než už se pokazit stihl. A to bylo teprve osm ráno.

S jistým krokem pokračuji v chůzi. Ano, moje nohy mne znovu vedou k Edwardu Lim. Potřebuji s někým probrat tu fotku a on je na toto nejlepší. Mohl bych si sice popovídat i s někým jiným, ale pochybuji, že by mě pochopil. Většina lidí nedokáže pobrat mou vášeň. A taky proč se tak moc zabývám nějakým měsícem. Ale to už jsem jednou vysvětloval, ne? Byla to moje jediná útěcha, jediná opora v celém Vesmíru, který byl už tak nekonečný. Europa byla pro mě vším. A jediný člověk, který měl pro to pochopení, byl Edward. Popravdě... nedokážu si představit, co budu dělat, až tu nebude. Nemyslím si, že to poté zvládnu. Psychicky jsem na tom už tak dost špatně, ne ještě, aby umírala má nejbližší osoba. Jestli si však pro něj smrt přijde... nic s tím nenadělám. Toto v mých silách není, rozhodovat o životě a smrti „cizího" člověka. Každý je správcem svého vlastního osudu, života celkově. Je jen na něm, jak si to zařídí.