Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

12. Kapitola

„Williame?! Williame! Kde ksakru jste?!" Otráveně se otočím za hlasem, který po mně křičí. Co jsem komu udělal, že si toto zasloužím. Proč vždycky já. Pokud na mě nekřičí Elizabeth, tak Samuel. A jestliže ani on, tak nějaké malé cosi.

„Co se děje, Jacobe?" Zavrčím potichu. Nejradši bych byl, kdyby mě nechal na pokoji a hleděl si svého. Jediné, co tento člověk chce, je ukradnout můj projekt. Na to ale může okamžitě zase zapomenout, chlapeček rozmilý. Co je moje, taky mým zůstane. Takže se může zase klidit pryč.

Udýchaně ke mně doběhne. Na chvilku se předkloní, aby popadl dech. Když se tak stane, promluví: „Potřebuji s vámi mluvit."

Protočím oči. „Nepovídej. Na to bych bez tebe nepřišel. Nešlo by to upřesnit?"

Kysele se ušklíbne, ale nekomentuje to. Jsem mu za to více než vděčný. Nemám rád, když lidé odbíhají od tématu kdykoliv se jim to zlíbí. Takže ať se to ani nepokouší udělat.

„Slyšel jsem, že Amanda zemřela. A že jste byl při tom. Co přesně se tedy stalo?"

Nespokojeně mlasknu a zase se otočím zády k němu. „Jacobe, první si zajisti pravé informace, než se začneš hloupě vyptávat. Pokud je to všechno, tak půjdu. Mám ještě hodně věcí na práci-"

„Jako třeba tu dívku, se kterou žijete?" Ztuhnu v půlce pohybu. Čelisti stisknu k sobě. Jak může vědět, s kým žiji? Jediným vysvětlením je to, že by mě sledoval. Tch, stávám se vážně paranoidním. Co by z toho mělo toto děcko? Nic. Jedno velké prosté nic. Jestliže pro někoho nepracuje. A až ten mě chce zničit. Ale to by si dotyčný člověk najal někoho lepšího než je Jacob.

„Nechápu, o čem to mluvíš, Jacobe. S nikým nežiji," zavrtím nesouhlasně hlavou, zatímco se zase rozejdu. Odpovědí je mi jen jeho smích. Jen ztěžka zabraňuji tomu, abych se nevrátil a něco mu neudělal. Nehorázně mě štve. Kdybych tak mohl mu něco udělat... ale nemůžu. Už jenom kvůli tomu, že nechci mít zase problémy s policií. Ale pokud jsou domněnky Cecil pravdivé, tak tam budu muset jít a řešit to. Mě snad pryč nepošlou. A kdyby se o to snažili, stále mám na účtu nějaké to množství peněz. Korupce je v dnešní době velmi oblíbená.

Aniž by mě Jacob nějak zastavoval, odejdu do svoji kanceláře. Až tam zhluboka vydechnu. Tohle je přesně to, o čem jsem nedávno mluvil. Tahle práce je opravdu obtížná na lidskou psychiku. Jediný způsob, jak se z tohoto nezbláznit, je být osvobozen od většiny pocitů. Nejčastěji by měla zůstat jen chladnost a odměřenost. Výjimečně nějaká ta arogantnost či sobeckost. Pak je to naprosto ideální a jsi připraven na práci v centru AEC.

Po zbytek dne mě už nikdo nějak značně neotravuje. Spíše naopak - Všichni mi dávají osobní prostor. Jsem za to rád. Mám v oblibě samotu. Můžu být v klidu, bez stresu. Nikdo mi nic neporoučí, nemusím se podřizovat pravidlům. To je více než výhodné. Miluji volnost, kterou při tom zažívám. Pokud mě však později nedostihnou myšlenky a výčitky svědomí, že se flákám. Ne že bych to ve skutečnosti dělal, ale nikoho už nezajímá, jak často pracujete. Pokud vás neuvidí jednou něco dělat, vytvoří si na základě toho o vás obrázek. A je netřeba zmiňovat, že moc lichotící rozhodně není.

Jakmile se na hodinách ukáže půl sedmé, sbalím si své věci, rozloučím se s těmi podprůměrnými existencemi a vydám se k autu. Zrovna když odemykám auto, uslyším za sebou kroky. Okamžitě se otočím. K mému překvapení za mnou však nikdo nestojí. Rozhlédnu se okolo. Mám už vážně halucinace? To je nemožné. Jsem naprosto v pořádku. Nebo... neříká se, že blázen o sobě neví, že bláznem je, dokud neskončí na psychiatrii? A i poté si to odmítá připustit? Ale já ten případ nebudu. Jsem naprosto v pořádku. Cítím to. Není důležité to, co si ostatní myslí. Důležitější je to, co cítím já. Jaké myšlenky mám, jak chci reagovat na tu a tu situaci. Ostatní lidé mě nezajímají.

Nastoupím do auta a vydám se k obchodnímu domu, ignoruje nepříjemný pocit, který se v mém těle usadil. Nakonec to nic nebylo, všechno je v perfektním pořádku. Ano, tohle si můžu opakovat stále dokola, a přesto tomu sám nevěřím. Lžu nakonec sám sobě? Nedivil bych se. Pomalu se začínám ztrácet v pojmech skutečnost a realita. Jsem opravdu blázen? Nevím. Nic nevím. Mým mottem se stal ten slavný citát od Sokrata: „Vím, že nic nevím". Až moc to popisuje moji momentální situaci. Co je správné a co je naopak špatným? Jak dlouho se budu dusit momentální situaci? Stále přichází ta stejná odpověď. Nevím.

Zaparkuji před obchodním domem. I bych přísahal, že parkuji na stejném místě jako včera. Náhody se stávají. O pár minut později si to už jdu přes silnici ke vchodu. Pokud si dobře pamatuji, technologie ohledně zabezpečení domu a jeho okolí se nachází na druhém patře vpravo. Jestli to nepřestěhovali, měl by tam ten obchod být doteď. Ale všechno je možné. Třeba nakonec zkrachovali, protože jejich výbava byla drahá. Což ostatně pravda je. Kdyby to nebylo kvůli bezpečí Tsuki a i mě, tak se na takové výdaje vykašlu. Bohužel, nemůžu. Můj šestý smysl mi říká, že dělám dobře. Jsem si jistý, že toto je správné rozhodnutí.

Vyjedu po eskalátorech až do zmiňovaného druhého patra. Úlevně vydechnu, když zjistím, že obchod je pořád na stejném místě. To by mi tak scházelo, jezdit po městě a hledat nějaký jiný. To bych poté radši volil objednávku v internetovém obchodě. Finančně by to vyšlo nastejno.

„Dobrý večer," mírně kývnu hlavou na postaršího muže za pultem. Překvapí mě, že kromě nás dvou nikdo v obchodě není. Ale když se znovu podívám na ty ceny... ne, nedivím se ničemu. Na tohle by jen tak ledajaký prodavač neměl ani za tři roky, natož nějakých pět let. Je to šíleně předražené. Moje peněženka znovu utrpí, jako ostatně poslední dobou pořád. Je to jak nějaké prokletí. Od momentu, co se prokázal život na Europě, mám pořád nějaké výdaje. Začalo to letenkami, končí to (zatím) bezpečnostním systémem. Co bude dál? Nový dům? Dovolená na Havaji? Stěhování se do Japonska? I když - To poslední by mi ani moc nevadilo. Mám Japonsko rád. A chtěl bych se tam jednou podívat. Hlavně v období, kdy rostou sakury. Musí to být nádherné, projít alejí plnou květů sakur.

Zaženu všechny myšlenky do pozadí a přejdu k muži. Černé vlasy střižené v armádním stylu, ostré rysy obličeje a přísné oči nejdou dohromady s bílým vytahaným tričkem a obyčejnými džíny. Je jak postava z nějakého románu, která opustila listy knížky, aby prozkoumala svět. Takové lidi mám rád. Je s nimi zábava. Alespoň s většinou z nich. Tento pán nevypadá, že by se rád smál. Na tom jsme stejně. Smích ukazuje, že jste šťastni. Co máte však dělat, když to tak není? Chovat se jako Black a smát se každé blbosti? Ne, to je špatně.

„Prosím vás, jakou máte nejlepší ochranu bytu? A kolik by stála?" Ruce si strčím lhostejně do kapes, zatímco mu opětuji vytrvale pohled. Nejspíše to na něj zapůsobí, protože po chvíli tím svým uhne a uznání se mu mihne v očích. Obličej však zůstane stejně kamenným.

Otevře šuplík pultu a nějakou dobu se v něm přehrabuje, než vytáhne papír. Podá mi ho. S tichým „děkuji" si ho převezmu a začnu si ho prohlížet. Vypadá to, že nejlepší zabezpečení stojí něco kolem 2000 dolarů (v přepočtu cca. 48000 Kč). To se ještě dá zvládnout. Horší by bylo, kdyby to bylo dvakrát tak dražší, ale obsah byl poloviční. Možná to tu přece jenom nemají tak úplně drahé.

Pozorně si přečtu všechny informace. Vypadá to, že budu muset dohlížet na instalaci. Což jsem stejně měl v plánu. Následujících několik dní mám stále privilegium si brát volno s ohledem na to, že se připravuji na odlet na Europu. Tedy, „připravuji". Jediné, co jsem pro to zatím udělal, bylo vybrání lidí, kteří se mnou poletí. Nebylo to moc obtížné. Prostě poletíme všichni, co jsme se rozhodli. Tečka. Nic víc k tomu není potřeba říci.

„Je možné, abyste to nainstalovali už zítra? Čím dříve to bude, tím lépe. Spěchám s tím," zvednu k muži přede mnou oči. Ten souhlasně kývne hlavou. Stále však mlčí. V té chvíli mi to přijde už divné. Proč nemluví? Neumí, nemůže, nebo snad nechce? Kdyby to nebylo neslušné, tak se ho klidně i zeptám. Ale koho tady balamutím. Mně je ukradené, co si o mně ostatní myslí. Pokud se samozřejmě nejedná o Tsuki.

Zhluboka se nadechnu, než promluvím znovu: „V kolik by to šlo? Jak můžete z mého zjevu poznat, jsem pracující člověk, který musí dát vědět šéfovi, kdy se nedostaví."

Jeho pohled ještě víc ztvrdne, ale nakonec otevře ústa. Jeho otázka mě však šokuje více, než by měla. Ne... není to tou otázkou. Je to tím, odkud to může vědět. Jeho dotaz totiž zní: „Co chcete ukrýt, pane Barnes?"