Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

18. Kapitola

„Chlapci, co se to tu děje? Doufám, že mezi sebou nijak nebojujete anebo nemáte podněty k hádce. Protože vás oba AEC potřebuje. Ale to už přece víte, ne?" Mile se na nás usměje Edward. Vyměním si s Jacobem pohled. Vidím na něm, jak mě přímo prosí, abych nic neříkal. Nevím proč, ale poslechnu ho. Snad se mi ho zželí, když ho vidím tak bezmocného. Stále jsem však na pozoru. Kdykoliv se může stát, že jsem součástí nějakého nekalého plánu. Potom, co jsem přišel o dva své kolegy, nevěřím nikomu už ani na těch šedesát procent. Ale to se mi nemůže nikdo divit. I když se to možná nezdá, znamenali pro mě mnoho. Ve smyslu kariéry, samozřejmě. Jinak mě to mrzí, ale měli to nahlásit na policii. Alespoň tedy Amanda. Alexandr... měl jsem mu to navrhnout. To nepopírám. Mohlo ho to však napadnout samotného. Což mi připomíná, že se na policejní stanici stejně budu muset zastavit. Chtějí mě vyslýchat na podezření z vraždy. Jak nečekané. Ale je taky v rámci možností, že mě z toho ještě dneska dostane Edward. Pokud to už neudělal, samozřejmě.

„Nic se tu neděje, Edwarde. Jen jsme si povídali. Že ano, Jacobe?" Zeptám se nejmladšího muže v místnosti. Ten po chvilce váhání přikývne, dávaje mým slovům za pravdu. Ještě aby si dovolil nesouhlasit. Mohl by si být potom jistý, že jeho malé "tajemství" by věděli všichni v AEC.

Edward pokývá hlavou, ale jde na něm vidět, že nám nevěří. Tuší to. Neví, co se tu děje, ale ví, že zde něco je. O tom není pochyb. Jde to jasně vidět ve výrazu jeho tváře. I jeho následující slova potvrdí, že ví něco navíc.

„To je dobře. Nerad bych přišel o další zaměstnance. Což mi vlastně připomíná důvod, proč jsem přišel..." Něco se mi na té druhé větě nezdá. Něco na ní smrdí. Jak může tak v klidu reagovat na smrt dvou lidí? Ani já nedokážu o nich pořádně mluvit nahlas. Ano, byli to pouze moji kolegové. Přesto jsem pořád jenom člověk, i když se to někdy nezdá. Stále mám srdce tam, kde má být.

Mírně hlavou kývnu k židlím na druhé straně stolu. Edward k jedné z nich přejde. Než si však sedne, podívá se po Jacobovi, který stále stojí. „Pojď sem, chlapče. Chci si promluvit s vámi oběma."

Pohledem prozkoumám tělo mladšího. Zaznamenám, že složku si ukryl pod kalhoty a tričko. Kdyby to nebyla jediná možnost úkrytu, tak jsem nejspíše znechucený. Takhle je mi ho spíše líto. Jestli se posadí... Edward to pozná. A Jacob sám to ví.

Zvedne zdráhavě ruce a nervózně se zasměje. „Jestli to nevadí, radši postojím. Nevadí mi stát. Alespoň mi neztuhnou nohy a nebudu mít ve stáří problémy s koleny."

Edward si ho prohlédne stejně jako já před chvílí. Bojím se, aby nenalezl obrys složky. Ale protože neví, co hledat, neobjeví ho. Alespoň doufám, že ho nenašel. Měl bych z toho problémy i já. A to je to poslední, co chci.

"Dobře, chlapče, jak myslíš. Ale kdyby tě nohy přece jenom začaly bolet, klidně se vedle mě posaď. Nebude mi to vadit, ano?" Jacob kývne hlavou a úlevně si vydechne, jakmile se ředitel otočí ke mně.

„Takže... rád bych si s vámi promluvil o PE 3. Jak jistě víte, v posledních dnech zemřeli už dva lidé v důsledku podílení se na tomto programu. Možná by bylo lepší, kdybychom to nechali až na dobu, kdy se věci uklidní."

S otevřenými ústy na něj nepokrytě zírám. Musí si ze mě dělat srandu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Co myslí tím, že to odložíme? Proč bychom to dělali? „Pane... ale my máme nejméně sedm lidí, pokud se nepletu. Proč bychom tedy měli náš hlavní projekt zrušit?"

Nesouhlasně zavrtí hlavou, jako bych řekl něco špatně. Anebo jako bych byl hloupé dítě, kterému nedochází, co tím myslí. „Williame, pochop to. Je jasné, že to někdo dělá schválně. S takovou přijdeme i o další členy AEC. To nemíním riskovat. Už tak musím čelit tomu, že jsme nechali zahynout dva. Oba měli rodinu, která je milovala. Tohle už nemůžeme znovu riskovat. Proto bude lepší si dát od Europy na nějaký ten čas pokoj. Počkáme, dokud se věci zase nezklidní, a pak budeme pokračovat v přípravách."