Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

24. Kapitola

S ne zrovna nadšeným výrazem na tváři odemknu dveře od svého bytu. Jsem rád, že jsem si ty klíče vzal zase zpátky. Asi bych nepřežil, kdybych musel jít celou cestu z práce pěšky, a poté se ještě dobýval do svého vlastního domova. Nejenom, že by to bylo komické. Bylo by to i naprosto pitomé. A já přece nejsem člověk, který je na takový druh věcí.

Jsem mladý, inteligentní, pohledný muž. Kdo by nechtěl někoho, jako jsem já? Vzhledově po mně touží každá žena, jakmile však zjistí moji povahu... radši se mi vyhýbá obloukem. Nikdo nechce mít nic společného se cynickým pesimistou, jenž myslí jenom na sebe. Což tak úplně pravda není. Myslím na sebe, ale i na lidi, kteří mi můžou být přínosem. Pokud jsou k ničemu, tak se k nim taky tak chovám. Jednoduchý a efektivní proces.

Odložím kufřík se svými psacími potřebami. Odložením mám samozřejmě na mysli prudký hod na skříň vedle věšáku. To přitáhne pozornost mých hostů. Cecil se objeví mezi dveřmi chodby a obývacího pokoje a překvapeně mě sleduje. Opětuji ji pohled, než mi z úst vyjde další hlasitý povzdech. Projedu si rukou vlasy.

„Nevypadáš moc nadšeně," konstatuje Jacob, který se vynoří zpoza ní. Očasuji ho nepříjemným pohledem. Má pravdu. Nemám vůbec tu nejlepší náladu na světě. A to všechno díky Edwardovi. Jak neobvyklé.

„Dostal jsem na následující týden volno. Ten parchant musel poznat, že o jeho plánech vím. Přitom jsem se nechoval nijak podezřele! Nedává to smysl," rozhořčeně zavrtím hlavou. Pořád si to nedokážu vysvětlit. Nepřipadá mi, že bych dělal něco nezvyklého. Byl jsem stejný jako vždy. Možná jen o něco více vystresovaný, ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, jak vypadají poslední dny. Každý rozumný člověk projeví empatii a olituje mě. To však nefunguje u Edwarda a Elizabeth. Jak by taky mohlo.

„Zapomněl si snad, že se tu bavíme o řediteli AEC? Člověku, který celé centrum úspěšně schovával po dobu pěti let? Ten chlap je schopný mnoha věcí. Sám to moc dobře víš. Tak proč se divíš něčemu takovému?"

Ne, ona se prostě nemůže vrátit ke svému předchozímu charakteru. Stisknu čelisti k sobě a všechny slova, které Tsuki vypustila z úst, ignoruji. Nechci je slyšet, protože vím, kolik pravdy nesou. Celá tato situace mě jenom nutí sobě samotnému říkat, jak neschopný jsem.

Projdu kolem všech tří do kuchyně. Krátce se mi zasteskne po dnech, kdy jsem tu býval sám a nemusel řešit nic víc, než jen to, jestli se mi povede Project Europa 3. Kam se ty časy poděly? Budou někdy zpátky? Dost silně o tom pochybuji. Všechno se změnilo tak rychle bez možnosti zastavení. Je to k vzteku.

Napustím si do sklenky vodu. Na ex ji všechnu vypiji. Odložím skleničku na bok a opřu se o linku. Hlavu skloním k zemi. Musím se sebrat. Pokud to neudělám teď, už další možnost mít nebudu. Hlavní je, abych se dostal společně s Jacobem a Tsuki na palubu rakety. Pokud se tam dostaneme, bude to dobré. A kdyby se nám tam povedlo dostat dříve než členům posádky, bylo by to naprosto ideální. Jak to však uděláme? Kdy tam budeme muset být, aby to vyšlo? Tolik otázek a na žádnou odpověď neumím přijít.

„Williame, neber si to tak. Nikdo nemohl tušit, že udělá takový proradný tah." Cecil nespokojeně mlaskne, když setřesu její ruku. Nepodívám se na ni. Momentálně je mi ukradené, jestli se na mě za to naštve. Mám důležitější věci na práci než přemýšlet nad tím, jak se chovám ke své nevlastní sestře. Ne, co si to nalhávám... nic nemám. Už zase nic nemám. Znovu jsem opuštěný v tomto bezcitném, krutém světě, napospas sám sobě. Na nikoho není spolehnutí. Každý mě ke konci zradí. Ať už je ta osoba ze Země... anebo z Europy.

Znovu ucítím dotek na rameni. Tentokrát se nepřiměji k tomu, abych ji od sebe odehnal. V hlavě se mi zopakují slova Samuela. Jsem opravdu až tak bezcitný vůči ostatním? Anebo jsem takový jen, abych jim neublížil? Začínám se ztrácet sám v sobě. Nechápu se. Ale i nadále můj mozek ví, jak se kdy zachovat. Je to jen naučený kód, nebo stále v té hlavě plné černých mraků něco mám?