Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

8. Kapitola

„Co se stalo?" Otočí ke mně hlavu dívka na sedadle spolujezdce. Neodpovím ji hned. První si nasednu do auta a zavřu za sebou dveře. Poté se připoutám. Až potom se odhodlám promluvit: „Někdo zabil moji kolegyni, která mi sebrala pravé výsledky z laborky. Takže to znamená, že kdybych o tobě začal mluvit, tak mi nikdo nebude věřit. No... částečně. Ještě pořád mám ty fotky Europy."

Pohled přesunu ze silnice přede mnou na ni. V jejích očí se zračí zmatení smíšené s nevědomostí. S povzdechem mávnu nad tím rukou, že na tom nezáleží, a radši nastartuji auto. V hlavě si celou situaci přehrávám znovu. Co se to vlastně stalo? Vážně mě zradila má vlastní kolegyně jen proto, aby se proslavila? Ale každý věděl, že to byl můj výzkum. Tak k čemu by jí to bylo? Nikdo by ji nakonec nevěřil. Což by bylo na jednu stranu vcelku smutné. Tak moc se snažit podvést svého spolupracovníka a nakonec být pro smích celému centru. Včetně mě. Možná může být ráda, že zemřela. Jinak by ji potupa a výsměch určitě neminul. Pokud jsou lidé v něčem dobří, tak to je ubližování ostatním. Stejně to nedává smysl. Proč mi sebrala pravé papíry, abych se nedozvěděl, že je na Europě inteligentní život? Bylo by jí k ničemu, kdyby se snažila tímto nálezem proslavit ona. Nedává to smysl.

Vyjedu na dálnici. V půlce cesty si však uvědomím, že doma nemám nic na jídlo. A když už mám možnost si nějaké to volno po pěti letech vzít, tak bych si ho přece jenom mohl vybrat na dnešek a zajet konečně nakoupit. Rovnou můžu koupit nějaké oblečení pro dívku vedle mě. Snad všechny ženy si přejí mít plný šatník, aby mohly říci, že nemají nic na sebe. To jsem si užil jak u své matky, tak u sester. Bohužel. Možná proto jsem ani žádný vztah nevyhledával. Dopadlo by to pokaždé stejně - Rozchodem, popřípadě rozvodem. Jinak to ani skončit nemůže. Všechno se jednou ukončí, ať už je to film, písnička anebo život. To jsem se naučil od Edwarda. I přes své motto si ale ženu našel, společně s ní dokonce zplodil dvě děti. Nikdy o nich však nemluvil. Buď to nepovažoval za důležité, anebo... se je snažil utajit. Když se nad tím zamyslím, druhá možnost je více než reálná. Protože kdo nechválí nebo nekritizuje svou rodinu? Jedině člověk, který ji chce utajit. Ale ať už má jakýkoliv důvod, věřím, že je pořádný. Jinak to je hodně podezřelé. Třeba žádnou rodinu ani nemá, kdo ví.

Během pěti minut se dostaneme na parkoviště před největším supermarketem ve městě. Mezitím přestane pršet, dokonce se ukáže Slunce. Připadám si, jako by bylo prvního dubna. Jednou prší, podruhé se Slunce může zbláznit, jak moc svítí... Připomíná mi to můj život. Taktéž je stejně melancholicky dramatický, až to pěkné není.

Naznačím dívce vedle sebe, ať vystoupí. Sám nejsem pozadu. Nezapomenu si vzít peněženku a můj mobil. Jakmile mám telefon v ruce, vytočím Edwardovo číslo. Několik vteřin to nezvedá, než se z reproduktoru ozve jeho: „Ano, Williame?"

„Dobrý den, pane. Mohl bych si na dnešek vzít volno? Naskytla se nečekaná komplikace a já ji musím vyřešit. Zítra bych přišel, o to se bát nemusíte. Ale dneska to nejde," pronesu omluvným hlasem. Chci, aby mě litoval. Protože to pak bude znamenat, že mě pro dnešek pustí. Sice bych to do práce ještě stíhal, avšak chci alespoň jeden jediný den strávit s mou návštěvou z Vesmíru.

Uslyším z mobilu tichý povzdech. Nějakou dobu nic neříká, než mi odpoví, díky bohu pozitivně: „Dobře, dneska si volno vzít můžeš. Zítra tě však chci vidět ve tvé kanceláři pracovat. Sbohem." S tím přeruší rozhovor. Šokovaně si mobil odtáhnu od ucha a strčím zase do kapsy od kalhot. Co to sakra bylo? Je naštvaný, že jsem si poprvé v pěti letech vzal dovolenou? Může být rád za moji tvrdou a úspěšnou práci, ne mi to ještě vyčítat. Některým lidem se vážně nejde zavděčit.