Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

9. Kapitola

Společně s Tsuki a mou sestrou Cecil si sedneme do nejbližší kavárny. Sice bych radši nakupoval to oblečení a jídlo, ale tak - Když už nás pozvala, tak proč nejít. Alespoň pro jednou nebudu muset platit já, což je více než pozitivní myšlenka. Moje bankovky zůstanou pěkně v bezpečí na mém účtu v bance a ona z nich nebude nic těžit. Pokud samozřejmě neuteče bez zaplacení... Nemám potom problém s tím to dát na policii jako krádež. Protože tady v Americe je 99,99 % šance, že bych ten spor vyhrál. Takže jsem v opravdu velké výhodě. K tomu mi do karet přihrává má sláva mimo AEC. Díky všem novinám, které o nás psali, jsem momentálně jedním z nejslavnějších lidí na světě. Až se divím, že mě nikdo nezastavuje na ulici a nežádá o autogram. Jednou to však přijít musí. Věřím v to.

„Proč se mnou chceš mluvit?" zeptám se Cecil, jakmile si všichni objednáme. Překvapí mě výběr obou žen. Tsuki si vybere jahodový dort a ledovou kávu. Sice s ní ze začátku soupeřím, že kávu by pít neměla, ale nenechá si to rozmluvit, a tak jsem nakonec já tím poraženým. To neujde komentáři Cecil, avšak úspěšně ho odignoruji, proto si s obočím u sebe objedná čokoládovou zmrzlinu s extra toppingem nahoru a caffe latte. Po tomto na ni zůstanu neskrývaně zírat.

Abychom se pochopili - Vždy si dávala záležet na své figuře. Už od dětství má diagnostikovanou Dysmorfofobickou poruchu. Ta se projevovala každodenně. Kamkoliv jsme šli, vždy musela mít v jedné ruce zrcadlo a v druhé tašku s líčením. Pokrčilo se ji oblečení? Musela se převléct. V autě jsme díky tomu vozily několik druhů oblečení, aby si ho mohla kdykoliv změnit. V důsledku tohoto rozmazlování se jen zvýšila její posedlost po dokonalosti. Proto taktéž v žádném zaměstnání dlouho nevydrží. Každému zaměstnavateli dojde trpělivost, když musí bez přestávky poslouchat její stěžování se, jak je všechno špatně. Práce by schopná byla, kdyby se snažila. A možná kdyby nebyla ve své nemoci podporovaná. Aneb pravý opak Cindy. Na ni se budu muset potom taky poptat. Ne že by mě zajímala, ale chci se přesvědčit, jestli jsem měl pravdu. Poté to určitě dám sežrat otci. Však on ještě uvidí.

Cecil pokrčí neurčitě rameny. I když se to zdá jako nejasné gesto, dokážu ji přečíst. Něco ode mě chce. Že mě to ještě překvapuje, po všech těch letech.

„No... řekněme, že od tebe potřebuji menší službičku," zasměje se svým vysokým, protivným hlasem. Otráveně protočím oči. Přitom mi zrak padne na dívku vedle mě. Až teď si všimnu pohledu, který na Cecil vrhá. Ztuhne mi přitom krev v žilách. V jejích očí se zračí čiré zlo. Nenávist smíšená s pomstou. Ihned ji proto nenápadně chytnu za ruku, aby se uklidnila. Ten děs nahánějící pohled zmizí. Místo toho se objeví zase obvyklé rozpustilé hnědé studny. Pohlédne mi do očí. Já ty své však přesunu na Cecil, aby si ničeho nevšimla. Ta je však ve svém vlastním světě. Musí si rty přejet znovu rtěnkou, protože se ji prý rozmazala. Jen ztěžka bráním nějakému ironickému komentáři, který by ji naštval. Vcelku mě totiž zajímá, co tak moc potřebuje.

Jakmile je spokojená se svou prací (aspoň trochu), znovu se na mě podívá. Neklidně se ošiji. Nelíbí se mi situace, ve které jsem. Ani trochu ne. Nevím, které z těch dvou žen se bát víc. I když - řekl bych, že nakonec bych se měl více bát Cecil. Tsuki přece jenom je stále dítě. Dítě z Europy... No dobře, možná tam už dítě není. Ale v měřítkách Země je. Smůla.

„Potřebuji peníze." Prostá věta o nevyjádřeném podmětu. Ale o to větším významem. Téměř okamžitě razantně zavrtím hlavou. „Zapomeň, Cecil. Nic ti nepůjčím."

Pootevře ústa, jak přemýšlí, co říct. Bylo by však lepší, kdyby radši mlčela. S takovou mě jenom vyprovokuje k tomu, abych byl zlý. „Pochop to, prosím, Williame. Jsem ve finanční krizi. A na rodiče se už spoléhat nemůžu."