Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

17. Kapitola

Unaveně si promnu kořen nosu. Už druhá vražda v uplynulém týdnu. Nevím, co bych měl dělat. Mám pocit, že každou vteřinou snad i vzrůstá podezření, že je zabíjím já. Což je zvláštní v ohledu, jak mi na tomto celém záleží. Vážně, pozastavme se nad tím – Proč bych zabíjel své spolupracovníky, když je potřebuji k odletu na Europu? Někteří lidé opravdu ale opravdu nepřemýšlejí. Je to škoda, hned by se totiž na Zemi lépe žilo. Takto musím utíkat do Vesmíru, hledat inteligentní formu života tam, protože tady, jak se zdá, nic nenajdu. Je to sice smutné, ale bohužel pravdivé. Většina lidí by se nad sebou měla zamyslet, projít si své chování hlavou, a až pak mě z něčeho vinit. Děkuji.

Přes tohle všechno mě to ale děsí. I když si to moc přiznat nechci, mám strach z toho, co to všechno znamená. Kdo je vraždí. Vím, mám dostatečný popis k tomu, abych dotyčného člověka našel. Ale takových lidí můžou být jen tady ve městě tisíce. A hledat mezi nimi všemi moc pozitivní není. Radši tu energii a čas věnuji něčemu, co přinese ovoce. Navíc – Pokud je má teorie správná, tak toho člověka brzo uvidím taktéž. Na to se nemůžu dočkat. Pak totiž sklapne past a on bude litovat dne, kdy se rozhodl sabotovat Project Europa 3.

S hlasitým výdechem znovu přejedu očima po novinovém článku, který jsem včera večer našel. Ráno jsem o tom mluvil s Tsuki. Neměla tušení, jak se to tam vzalo. Tudíž je více než možné, že to tam dala Cecil. Budu s ní muset promluvit, až dodělám dnešní práci. Ne že bych ale něco dělal. Už hodinu sedím na místě a přemýšlím o tom všem, co se stalo. Nechce se mi věřit tomu, že by všechno byla jen náhoda. Náhody neexistují. Jediné, na co si můžeme hrát, je osud. Ten je více než možný, když se na něj zadíváme pořádně. Není však neměnitelný, jak někteří tvrdí. Stačí chtít to změnit. Mít chuť jít do toho. A nevzdat se. Protože pak můžete být na sebe teprve pyšní. Jako já s Europou.

Ozve se zaklepání. Unaveně zvednu ke dveřím oči. „Dále," zamumlám, i když bych radši chtěl být osamotě. Nechci se s nikým socializovat. Chci jen a pouze samotu. Bohužel, mé přání v tomto světě neberou žádnou podobu. Zůstávají vždy nevyslyšena. Zatímco věci, po kterých tak moc netoužím, se stanou. Jenom teď bych mohl jako příklad použít ty dvě vraždy.

Dveře se pomalu otevřou. V nich se objeví mladý, zamračený obličej. Pokynu mu rukou, ať vejde a sedne si na židli přede mne. Poslechne. Avšak i po sednutí si zůstává němý. Překvapí mě to s ohledem na to, jak je pokaždé upovídaný. Muselo se něco stát, že takto reaguje. Ale co to je?

„Pane Barnes... potřebuji s vámi mluvit," promluví nakonec po několika minutách ticha. Spolknu přitom několik nevhodných poznámek a komentářů typu „To bych bez tebe nevěděl, děkuji ti. Ještě máš v zásobě nějaký šokující objev?" a radši jen kývnu hlavou.

Nasucho přehltne, než pokračuje: „Chtěl bych... vám říct o něčem, co jsem zjistil. Nebo spíše našel." Ohlédne se zpátky ke dveřím, jako by se bál, že se z nich každou chvíli někdo vyřítí. Nazvednu nad tím obočí. Je to jenom mnou, anebo jsou poslední dobou všichni zvláštní? Jak to tak vypadá, každý zpytuje svědomí, když mu jde o život. Ten je přece jenom jeden, že ano. Jestliže nejsem však zastánci reinkarnace a-... páni.

Beze slova zírám na Jacoba přede mnou, jak mi předává složku s údaji o Edwardu Lim. Po několika vteřinách se vzpamatuji. Nazvednu tázavě obočí předtím, než se odhodlám zeptat: „Proč mi to dáváš? A kde si to vůbec vzal?"

Znovu se nervózně podívá za sebe. Následuji jeho pohled. Hned toho však Jacob nechá a obrátí se zase čelem ke mně. „Prosím, nechte si to u sebe. Přečtěte si to, až budu pryč. Nemám totiž tušení, kdy to zjistí a dopátrají se k tomu, že jsem to sebral já. Proto si to prosím nechte."

Ze začátku mi ho je líto. Pak se však se zamračeným obočím postavím. Jsem o několik centimetrů vyšší, a tak ke mně musí vzhlížet, i přes zvednutí se ze židle. Využiji toho, abych u něho získal jakousi autoritu. Původně jsem mu pomoct chtěl, než jsem uslyšel tu zásadní informaci. A jak divná celá tato situace je. Proč by mi Jacob přinesl ukázat složku ředitele AEC, když ví, že ho každou chvílí chytí? Odpověď je jednoduchá a prostá: Chce se mě tak zbavit. Protože pokud se ta složka najde u mě, jsem nahraný. Vyhodí mě. A kdyby ty vraždy pokračovaly... no ano.

Oči se mi rozšíří nad tím poznáním. Rty se zkřiví do úšklebku. Obejdu stůl a stanu před Jacobem. Popadnu ho za límec a přitáhnu si ho k sobě. „Máš to ale pěkně vymyšlené, Jacobe. Škoda jen, že ti to nevyšlo. Nenechám tě mi sebrat to jediné, co mi tady na Zemi zbylo," procedím skrze pevně sevřené zuby.

Nechápavě si mě prohlédne, než znovu promluví roztřeseným hlasem: „Pane... já vím, jak to vypadá. Ale není to tak. Neplánuji se vám pomstít ani se vás nějak zbavit. Chápu, že jste si mnohým prošel, ale prosím... věřte mi. Musíte. Jste jediný, který ho může zastavit. Toho vraha-"

„Tak a to by stačilo! Ven a dělej!" Hrubě s ním strčím ke dveřím. Narazí o ně zády. Bolestně vyjekne a zavře oči. Já to však přes vztek nevidím. Místo toho k němu přejdu a znovu si ho k sobě přitáhnu.

„Nebudeš mi tady vykládat lži, Jacobe. Snášel jsem tě jen kvůli Edwardovi, ale jestli se mu míníš obrátit zády – Do toho. Stačí jedno vyjití na chodbu a bude to naposledy, co jsme se my dva viděli. Výběr je na tobě," zavrčím všechny slova do jeho tváře jako rozzuřená šelma, kterou nápadně připomínám. Rozcuchané vlasy. Divoké oči. Vyceněné zuby. Musí to být nádherný pohled. Až moc mi to připomíná Samuela před několika dny. Snad právě tato myšlenka mě vrátí do reality.

Jacobovy oči se lesknou slzami. V jedné ruce stále žmoulá složku, zatímco ve druhé mě drží za rukáv. Vidím na něm, že se bojí. Bojí se mě. Jindy by mě tato věc potěšila, ale dneska mě to spíše zhrozí. Co jsem to zase provedl...

Zhluboka vydechnu a pustím ho. Okamžitě se nadechne. Předtím jsem si toho nevšiml, ale teď to do mě udeřilo jako blesk. Zadržoval strachy dech. Protože se mě bál. Bál se idiota, jako jsem já. Muže, který se stále nedokáže přenést přes smrt lidí, na kterých mu záleželo. Opravdu jsem hloupý člověk. Jak můžu poučovat ostatní, když sám nejsem o moc lepší?

Vrátím se ke svému stolu. Sednu si zpátky na židli. I když... v mém případě se na ni spíše svalím. Hlavu si dám do rukou. Co jsem to zase udělal? Opravdu mám nervy až tak zničené, že si zlost musím vylívat na nevinném klukovi? Jak to tak vypadá, tak ano. Williame Barnes... měl by ses stydět. A to hluboce.

Jacob se pomalu přiblíží zase ke mně, v ruce stále tu prokletou složku. Tentokrát už nedokážu zabránit touze vidět, co skrývá její vnitřek. Jaké může mít Edward tajemství? A bude mi k něčemu ho vědět? Budu ho tak moci zastavit? To nezjistím, dokud to neudělám.

Uslyším otevírání dveří. Oba dva ztuhneme. Podíváme se nejdříve na sebe a až poté na osobu, která se mezi námi objeví. Nasucho polknu, jakmile rozeznám, kdo to je. Je to Edward Lim osobně.