Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

22. Kapitola

Během obědové pauzu vyběhnu ven. Nikdo se mě na nic neptá, nikdo se mě nesnaží zastavit. Proč taky? Jsem vyvrhel, nic, kterému nevyšla pětiroční práce. Nebo tedy... ona vyšla. Jenže někdo mě musel podrazit a zaměnit plány. Říci mi, že Europu nenavštívím, protože jsem se nehodlal podvolit jeho nesmyslnému příkazu. Ale ať se děda nebojí. Já se na Europu dostanu. A je mi jedno, jestli kvůli tomu budu muset porušit několik zákonů. Jestli v případě neúspěchu mě propustí. Pokud se o to nepokusím, nebudu se moci nazývat žijícím člověkem. Rád bych teď řekl, že žiji jen jednou. Bohužel, jsem člověk věřící na reinkarnaci. Proto je pro mě věta podobného obsahu nesmyslná, ba až vtipná.

Mírně udýchaný zastavím vedle svého auta. Měl bych zase začít chodit cvičit. A když už ne cvičení, tak alespoň běh. Trocha pohybu přece ještě nikomu neuškodila, ne? Možná až na astmatiky. Tam by to mohlo být rizikové, co vím.

Zarazím se v okamžiku, kdy chci vytáhnout z kapsy od kalhot klíče. Jacob uvnitř není. Moje vnitřnosti se sevřou tím poznáním. Nemohl utéct. Nemohl ho nikdo unést. Neměl jak. Zamknutý byl přece zevnitř, takže... oh. Myslím, že už to mám.

Z kapsy od kalhot vytáhnu mobil. Vyhledám ve svých deseti kontaktech Jacobovo číslo. Zároveň v duchu děkuji svému starému já, které se ho na to číslo zeptalo. Nevím, co bych bez něho teď dělal.

Několik vteřin se ozývá jen zvuk vyzvánění, než to Jacob zvedne. Nečekám ani o sekundu déle a zeptám se ho: „Kde jsi?"

„Šel jsem se najíst. Měl jsem hlad a nudil jsem se. Copak na to nemám právo? Stále jsem svéprávný člověk. Sice pořád adolescent, ale to je drobný detail."

Musím protočit nad těmi jeho rádoby chytrými řečmi oči. Vážně, s kým jsem se to spřáhl... už i Satan by byl lepší možností než on. Dokonce by mi nabídl lepší služby. Přesto bych tohoto idiota nevyměnil. Už jsem si na jeho ostrý jazyk zvykl. Pokud bude více trénovat, mohl by se jednou dostat na moji úroveň.

„Jsem rád, že smysl pro humor ti nadále zůstal. Máme však důležitější věci na práci. Musím se zbavit toho papíru, co jsem vzal. Nemůžu ho mít u sebe, dokud jsem stále v práci. Je jen otázka času, kdy si toho všimne Edward a začne po něm pátrat. To nechce ani jeden z nás, nebo...?" Nazvednu obočí v otázce. Jako pokaždé si nevšimnu detailu, že mě nemůže ten druhý vidět.

Jacob něco zahuhlá do reproduktoru. Protáhnu nad tím obličej. Kdo to dítě vychovával? Nemá vůbec žádné mravy. Etiketa je pro něj pouze na obalech věcí a potravin. A to jsem si myslel, že ho v dětském domově vychovají lépe. Budu se na to muset někdy poptat. Ale až potom, co zjistím, kde že to je. Je totiž schopný mi vypnout hovor aniž by řekl, v jaké restauraci se nachází.

„Hej, Williame..."

Překvapeně pozvednu obočí nad tou náhlou seriózností. Proč očekávám nějaký vtip? Přece jenom, je to pořád puberťák. Ti jsou plni rádoby zábavných věcí a samých dobrých spekulací. Až se stydím, že jsem jím ještě pár roků zpátky býval taky. „Ano?"

„Říkal jsi, že Tsuki je zhruba stejně vysoká jako já, tmavé vlasy, oči taky, roztomilý obličej a... jakási zvláštní aura kolem ní?"

Mobil mi málem vypadne z ruky. Zrychlí se mi tep srdce. To teď tluče do hrudi, jako kdyby mělo vyskočit ven. Ruce se mi začnou potit pod návalem rozrušení. To všechno jenom z naděje, že bych ji mohl zase mít vedle sebe.

Několikrát spolknu sliny, než promluvím: „To jsem říkal. Vi... vidíš ji?"

Přísahám, jestli tohle je nějaký špatný vtip, tak jeho autor dopadne opravdu katastroficky. Nikdo si nesmí zahrávat s mými pocity ani důvěrou. Jinak poznává démona, který je ve mně skrytý. Znovu si ublížit nenechám. Dospěl jsem. Už nejsem naivní kluk, který každému uvěří. Nyní jsem mužem, jenž ví, co chce. A udělá pro to cokoliv, co bude moct.