Project Europa 3 - Začátek mého konce [CZ]

25. Kapitola

„Nemyslím to teď nijak špatně, ale... proč jsem musel přijít taky? Chápu, celé se to stále týká i mě... nemáte se však domlouvat čistě s Williamem? Budu vám k ničemu." Pohledem přejedu po chlapcích, kteří přede mnou sedí. Vůbec nevypadají na dvojčata. Spíše bych je tipoval na staršího a mladšího bratra. Nejméně o nějaké ty tři roky.

Vyšší z nich se na nás zazubí. „Pleteš se, Jacobe. Budeš nám sloužit jako porotce." V tom hlasu rozpoznám chlapce z telefonátu. Teď už to dává nějaký ten smysl. S jeho výškou a postavou se není čemu divit. Dá mi to však další informaci – Toto je Francis. Takže ten menší, tišší je Simon.

Jacob svraští obočí k sobě. Naučil jsem se za ty tři dny rozpoznávat míry překvapenosti Jacoba Starset. Toto je první stupeň, není až tak šokovaný. Hádám, že je na takové stupidní nápady od těchto dvou zvyklý. Anebo tedy od Francisa. Simon nevypadá na hovorný typ člověka. S tím klukem si budu rozumět.

„Porotce čeho?" Jacob není jediný, který se ztrácí. Samotného mě zajímá, co Francis mohl vymyslet. Dokonce bych si troufal tvrdit, že ani sám Simon neví, co má jeho bratr v plánu.

Francis si protáhne ruce. Několik pramenů blonďatých vlasů mu přitom spadne do hnědých očí. Hbitě si je odhrne zase zpátky nahoru, aby mu nepřekážely. To všechno stihne během dvou sekund. Možná se taky naučím pracovat tak dobře s počítači, abych měl rychlé ruce. Určitě se to jednou bude k něčemu hodit.

„Přece našeho kvízu! Zjistíme, jak moc dobrou má tady strýc intuici! Hned začneme s první otázkou," hraně si odkašle, zatímco si vytáhne z batohu několik listů papíru. Vůbec se mi nelíbí, kam toto míří. Neřekl přece, že za svoje přání nějak zaplatím? Tak proč budeme hrát nějaký stupidní kvíz?

Jacob vedle mě si povzdechne a nakloní se ke mně. Následně mi zašeptá do ucha vysvětlení tak, abych ho slyšel jenom já: „Omlouvám se, je naprosto posedlý Sherlockem Holmesem a reality show Chcete být milionářem. Ať se tě zeptá na cokoliv, snaž se odpovědět co nejpitoměji. Vždycky mu udělá radost, když nad někým vyhraje."

Smířeně pokývám hlavou. Pokud to chápu dobře, tak si mám zahrát na blbce, že ano? To bude sice mírně obtížné, ale ne nemožné. Už několikrát jsem se musel chovat jako idiot, takže nebude těžké to udělat znovu.

„Hej, co si to tam šeptáte, hrdličky?" Francis se na nás ušklíbne, zatímco si do úst dává jídlo. Alespoň konečně vím, po kom to Jacob má. Měl by s nimi trávit méně času, mají na něj špatný vliv.

Přejdu jeho nemístný komentář bez odpovědi a radši se přesunu na důležitější část programu: „Můžeme tedy začít? Rád bych byl zase zpátky ve svém bytě, abych si byl jistý, že mi ho nikdo nezničí nebo nevykrade."

Chlapec přede mnou povytáhne obočí, ale kývne hlavou. LŽádný problém. Takže první otázka - Kdo je z nás dvou starší?"

Prohlédnu si je od hlavy po paty, i když vím, jaká je odpověď. Je to jasné jako facka, že to je ten vyspělejší. Mendel by vám moje úvahy potvrdil. „Simon."

Francis na mě zůstane nepokrytě zírat. Od ostatních dvou chlapců si taktéž vysloužím překvapené pohledy. Ošiji se. Nemám rád, když se na mě upírá moc pohledů najednou. Jsem člověk, co má radši samotu před kolektivem. To myslím, že vysvětluje mnoho.

„Páni... strýci, líbíš se mi. Tebe bych Simonovi dovolil, kdyby s tebou chtěl něco mít," uznale pokývá Francis hlavou. Nespokojeně obrátím oči vsloup. Už zase tu jsou ty poznámky. Co s tím pořád má?

„To je Simon homosexuál, že o něm pořád tak mluvíš?" neodpustím si otázku. Nemá vyznít nějak otráveně, či snad nepříjemně. Nejsem proti gayům nebo lesbičkám. Je mi jedno, kdo s kým chodí, kdo koho miluje. Sice já sám preferuji opačné pohlaví, ale druhým od toho nebráním. Kvůli tomu nemůžu být křesťanem. Nedokážu odsuzovat něco, co je lidské. Každý je nějaký, tak proč bychom měli někomu nakazovat, co je správné a co ne? Kdo jsme, že můžeme o tomto rozhodovat? Je to stejné jako moje úvahy o smrti.

„Ano, je. Nějaký problém?" Jacob mě sjede podezřívavým pohledem. Neubráním dalšímu protočení očí. Tihle lidé mě jednou zabijí.

„Ne. Nemůžu se už ani zeptat? Bože na nebi, proč mi tohle děláš..." Stisknu víčka k sobě, abych se uklidnil. Tahle situace se začíná ubírat směrem, který se mi ani za mák nelíbí. Komu by taky ano? Snad naprostému masochistovi. A to já nejsem.

„Neber jméno Boží nadarmo, hříšníku. Stejně jako bys měl ctít matku a otce svého společně s žádným lhaním. Pokud desatero porušíš, můžeš si být jistý, že trest tě nemine." Tentokrát jsem já, kdo je šokován tím, co slyší. Co jsem si to sakra zrovna vyslechl? Desatero z Bible? Odkud to proboha Jacob zná? I když... odkud to znám já? Mám pocit, že mě to učili ve škole. Ale já jsem taky chodil za své doby na nejlepší školu v Americe. Teď už se to o ní říkat nedá.

Zhluboka vydechnu a radši to přejdu jen dalším (a určitě ne posledním) otočením očí o třistašedesát stupňů. Měl bych přestat být překvapován touto skupinkou perverzních satanických dětí. Nepochybuji, že se za chvíli dozvím, jak jsou na tom v sexuálním životě, nebo jakou hru si naposledy zahráli. Mladí lidé jsou všichni stejní. Ano, jenom lidé. Pochybuji, že mladiství na Europě jsou stejní. Určitě to jsou kultivované žijící formy života, které každý inteligentní člověk má radost poznat. Alespoň to jsem si myslel, než jsem uviděl Tsuki teď. Nikde není ta nádherná, nevinná a milá dívka, která měla nadprůměrné IQ a uměla se mnou mluvit s respektem. Která byla někdy jako malé dítě, o jež je třeba se starat. Ne, teď je to nevychovaný spratek. Kdyby byla kluk jako Jacob, tak ji něco omlátím o hlavu, aby se vzpamatovala. A stále by to málo. Chová se naprosto stejně jako všechny dnešní dívky. Probírá módu. Make-up. Kluky. To mě asi štve ze všeho nejvíce. Momentálně mě vnímá jen jako někoho, kdo ji financuje. V ohledu... romantickém jsem u ní naprosto mimo. Neskutečně mě to irituje. Zbožňuji ji, ale ona to nechce vidět. Mám pocit, že si se mnou jen hraje. A přesto... přesto ji nedokážu odolat.

„Hele... sanitka," přeruší ticho u stolu Francis. Podívám se stejným směrem, jakým ukazuje. Jindy bych mu vynadal za to, že ukazuje, ale teď toho nejsem schopen. Něco se ve mně zlomí, jako bych tušil, pro koho jede. A zároveň tuším, že je pozdě.

Prudce vstanu od stolu. Ignoruji volání Jacoba a Francise, ať se vrátím. Musím zjistit, pro koho jede. Musím si být sto procentně jistý, že se moje intuice plete. Ale pletla se ona někdy? Ne. To mě na celé této situaci děsí nejvíce.

Vyběhnu z restaurace. Běžím směrem, kterým jsem zahlédl jet sanitku. Naštěstí, jela jenom o blok dále. Hned, jak zahnu za roh, uvidím ji. Rozuteču se tím směrem. Čím blíže však jsem, tím se moje tempo zmenšuje, až zastavím. Není to proto, že bych přišel o dech. Je to pro tu scénu, kterou uvidím.

Dvě auta. Autonehoda. Jedno je naprosto zničené. Druhé téměř bez škrábnutí. Policisté. S nimi muž s vojenským sestřihem. Hnědý kabát přehozený přes ramena. Ptají se ho na zavinění nehody. Určitě bude lhát. Neřekne pravdu. Neřekne, že ho zabít musel. Kousek dál od nich... Záchranka oživující tělo. Tělo člověka, kterého jsem nebyl schopen zachránit. Tělo Samuela Levharta.