That Cute Blonde || NM, Part 2

Kapitola třicátá sedmá

Pohled Roxy

Chvíle po telefonátu

Stála jsem u hotelového parkoviště a třásla se jako osika. Neměla jsem souhlasit. Jenže jsem si nemohla pomoct, byla jsem zvědavá, co mi chtěl.

Po telefonu se mnou domluvil decentní sraz. Čekala jsem na místě už víc jak pět minut, vlasy a kůži mi už stihl smáčet déšť. Byla mi zima, ale především mě pohlcoval strach a panika.

Sakra, udělala jsem hroznou pitomost!

Už jsem chtěla odejít a vyplakat si oči ve svém pokojíku v hotelu, zavřít se a zahodit klíč. Jeho hlas na mě působil jako ledová sprcha, která mi na kůži tvořila velké bolestivé omrzliny.

Vtom přijelo červené auto značky BMW a já tentokrát skoro zkolabovala, když jsem poznala řidiče. Byl to on.

Zastavil nedaleko mě a vystoupil. Snažila jsem se udržet vážnou tvář, ale slzy v očích mi mé herecké schopnosti level milion tak trochu zkazily.

Jen co mě spatřil, zůstal stát jako opařený. A já se cítila ještě hůř.

Odkašlal si a odvrátil pohled. No fajn. Takže on mluvit nejspíš nebude. ,,Ahoj," hlesla jsem a tím znovu přilákala jeho 'cennou' pozornost.

Mírně se pousmál. ,,Přišla jsi."

Roztřeseně jsem přikývla. ,,Jo, protože jsi se mnou chtěl mluvit."

Tentokrát přikývl on.

,,Ale ještě než začneš, proč sis nevymazal moje číslo?"

Povzdechl si. ,,Já... nemohl. Nedokázal jsem se s tím smířit."

Polkla jsem slzy. ,,Cože? Nedokázal? Já myslím, že ses s tím smířil okamžitě."

Zbledl. ,,Ro-"

Odvrátila jsem hlavu. Srdce mě bolelo a slzy se draly ven. Držela jsem se zuby nehty, abych se tu před ním nesložila. Nemohla jsem uvěřit, že byl schopný po tom všem znovu zavolat. A že já to zvedla a nezavěsila. Po tom střetu v restauraci jsem se měla znovu vzchopit a nechat to tak. Brala jsem to jako náhodu, ale že jsem souhlasila s tím, že se znovu sejdeme, to už byla moje krutá blbost. Platila jsem.

,,Hele, chci si o tom promluvit. To ty jsi přerušila veškerý náš kontakt. Chci vědět, proč?"

Nevím, jestli mi to přišlo tak děsně legrační, ale začala jsem se smát. Slzy už jsem neudržela. Dělá si srandu?

,,Ty jsi tak děsný vůl," zavyla jsem a upřela na něj svůj pohled. Stál tam jak solný sloup a nechápal, co se děje. ,,Zkus třikrát hádat, zlato! Zkus sakra hádat, proč jsem s tebou už nechtěla nic mít! Celý ty tři roky jsem na tebe zkoušela zapomenout a ty teď vyrukuješ s tím, že si chceš promluvit? Mluvit jsi měl předtím! Teď na to nejsem zvědavá!"

Tvářil se jako zbitý pes. ,,Já jsem mluvit chtěl! Ale tys mi nikdy nebrala telefon!"

,,Ty mně taky ne. Já tě potřebovala a tys mi to nebral, protože jsi řešil své problémy a jedna malá blonďatá pubertální blbka už tě prostě nezajímala!" Křikla jsem. Chtěla jsem být klidná, lhostejná, ale už jsem prostě nemohla. Měla jsem to před sebou. Ty noční telefonáty, ten strach, že se to někdo dozví a taky tu neskutečnou paniku měsíc potom.
..
Zvedni to, zvedni to, zvedni to.

Hlasová schránka.

,,Sakra, Paule!"

Nic. Super.