Irritating [Kovy]

Chapter 16

,,Neboj, to bude dobrý'' nějak jsem skousla, že to řekl právě on a dál pevně svírala opěradla. Když nám dali pokyn k tomu, že se můžeme odpoutat, zůstala jsem připoutaná. No co, stát se může cokoliv. Bohužel. Mírně jsem odstrčila jeho ruku z té mé, na což si povzdechl.

,,Proč mě nemáš tak ráda?'' zeptal se po chvilce.

,,Podáš mi prosím batoh?'' ignorovala jsem jeho otázku.

,,Ne, dokud mi neodpovíš.''

,,A pustíš mě aspoň na záchod?''

,,Dokud mi neodpovíš, tak ne'' usmál se a já převrátila očima.

,,Fajn'' vypustila jsem ze sebe a odpoutala jsem se. Snad si nemyslí, že mu budu odpovídat. Jelikož na projítí k chodbičce nebylo moc místa, spíš vůbec, protože měl Kovy natáhlé nohy, tak jsem se mu nedobrovolně posadila na klín, na což překvapeně syknul, nohy jsem přehodila přes ty jeho a otočila jsem se mu na klíně, ať má aspoň nějakej problém. Pomalu jsem šla ke kabince, kde jsem se málem srazila s nějakým klukem, který měl zatraceně krásný modrý oči. Aww. V rychlosti jsem se mu omluvila a na záchodě za sebou zavřela dveře. Vykonala jsem svou potřebu a jako velkej rebel jsem konec toaletního papíru namotala do záchodu, aby se to pořád splachovalo. Hehe, to jsem chtěla vždycky zkusit, když jsem to viděla dělat nějaký lidi ve filmu nebo na videu, ale když jsme letěly s mamkou do Španělska, bála jsem se až tak moc, že jsem ani nevstala ze sedadla. Potom, když jsme vystoupily jsem musela rychlostí blesku na záchod v letištní hale. Zpátky jsme jely radši vlakem, protože jsem nechtěla letět zpátky letadlem.

Pečlivě jsem za sebou zaklapla dveře, aby letušky nepostřehly, že splachování je pořád v provozu a rychlejším krokem jsem se vydala k mému místu.

,,Uh, Martine?'' zeptala jsem se, když jsem se vedle něho posadila. ,,Martinee'' trochu jsem do něj drcla, když jsem si všimla, že má v uších sluchátka a má přivřené oči.

,,Co? Co? Co?'' vypadal trošku dezorientovaně nad čímž jsem se tiše uchechtla.

,,Kde je Kovy?''

,,Nevím, myslím, že říkal, že si jde vyřešit nějakej problém'' pokrčil rameny. ,,A šel myslím támhletím směrem'' napřáhl ruku před sebe, čímž se praštil do sedadla před ním. Slyšela jsem jen tiché ‚kurva'.

Pomalu jsem se zvedla, vyšla z naší mini uličky a vydala se tím směrem. No, tak dobře. Nevydala. Jen jsem se natáhla k úložným prostorům, které jsem otevřela a vytáhla svůj batoh. Málem jsem na sebe shodila něčí cestovní tašku, ale někdo ji stihl včas, před setkání s mým tělem zachytit. Usmála jsem se, když jsem zjistila, kdo byl můj zachránce. Byl to ten kluk se zatraceně hezkýma očima.

,,Díky, ty můj zachránče'' s posledním slovem jsem si trochu pohrála.

,,Nemáš zač'' zasmál se. ,,Předtím jsem tě skoro přizabil, takže jsem to musel nějak napravit.'' Úsměv mi trochu povadl. Jo, on musel...

Naposledy jsem se na něj, teď už i trochu falešně usmála a vstoupila do uličky, kterou obývám s těma dvěma pošukama. Když jsem se přehrabovala v batohu, abych našla mobil se sluchátky, všimla jsem si pohybu po mé levici. Teď mi můj pečlivý, stále přetrvávající úsměv opadl úplně. Dál jsem se přehrabovala v batohu, i když jsem věci už měla najíté, jen nehybně ležely na spodu batohu.

,,Budeš se století přehrabovat v tom batohu, nebo už konečně vytáhneš ten tvůj mobil i se sluchátkama, který ti celou dobu leží na spodu?'' zeptal se znuděný hlas Martina a já po něm vrhla pohledem. Kdyby pohledy uměly zabíjet, tak tenhle kluk by byl mrtvý, už když jsme hráli tu flašku. Ale teď bych ho oživila a znovu zabila. Jsem holt krutá. Kdyby to Kovy, který se nad tím zasmál neslyšel, tak by mi to ani tak nevadilo, ale jelikož to slyšel, tak to vadilo. A moc. Martina jsem za to aspoň kopla do nohy, protože kdybych ho tu zavraždila, asi by mě strčili za mříže. A to fakt nechci.

Konečně jsem po mini trapném okamžiku vytáhla mobil i se zmiňovanýma sluchátkama. Jenže po tom všem přehrabování se sluchátka zamotaly tak, že to nevypadalo jako nějaký káblík, ale jako nějaká koule vlny na hraní pro malé kotě. Vidím, že mám o zábavu ''skvěle'' postaráno.

,,Dáš mi tam prosím ten batoh?'' zeptala jsem se Kovyho, který nesouhlasně zamručel, ale jelikož se zvedl a ten batoh mi tam dal, tak asi nechtěl opakovat naši malou historii. Tím líp pro mě.

Vzpomněla jsem si, že jsem celou dobu, co tu sedím, nebyla připoutaná a v návalu nervozity se snažím zapnout ten pás.

,,Vážení cestující, právě jsme vletěli do turbulenčních zón, prosím připoutejte se a neopouštějte své místo. Děkujeme'' ozvalo se z rozhlasu a já vykulila oči. Ne to ne, prosím, jen to ne! Letadlo se zatřáslo a já vyjekla.

,,Ticho!'' ozvalo se zepředu, kde jsem zaregistrovala pár, zhruba tak ve středních letech i s malým miminem, které se rozbrečelo.

,,Pardon'' zašeptala jsem poraženecky a sklopila tvář, i když mě vidět nemohli. Možná ani slyšet ne.

,,Hej'' dolehlo ke mně z levé strany. ,,Když se tak bojíš, nechceš to přespat?'' poukázal na místo, kde bych mohla spát. Přesněji na jeho rameno.

,,Kde asi'' protočila jsem očima, i když jsem věděla, kde myslel a nasadila si konečně sluchátka. V klidu jsem se zaposlouchala do hlasu Justina, který se mi zrovna omlouval. Teda, spíš né mě, ale Seleně, ale to už je vedlejší.

...

,,Psst'' uslyšela jsem u svého ucha. Mírně jsem se jen pomrvila a trochu si ustlala teplý polštář pode mnou. Moment. Polštář. A ještě k tomu teplý. Sakra. Rozlepila jsem oči a uviděla jsem lem nějakého trička. Trička trička trička. V rychlosti světla jsem se posadila a uviděla jsem Martina, jak spí nalepený na okně, jak kdyby ho olizoval. A jak na něm mám nohy. Sakra. Stiskla jsem víčka k sobě a pomalu pootočila hlavou do prava, abych viděla na můj polštář. Uff! Už jsem se lekla, že jsem spala na Kovym!

,,Ani nevíš, jak ráda jsem, že jsi tady ty a ne Kovy! Asi bych se propadla touhle kovovou podlahou!'' zasmála jsem se a objala ho.

,,Ehm cože? Jaký Kovy?'' zeptal se udivěně Honza.

,,No přece ten debil'' zašeptala jsem mu do ucha.

,,Hej, Ari. Vzbuď se!'' začal po mě někdo pokřikovat a pak do mě trochu drcat.

Pomalu jsem rozlepila oči. Hmm, asi mikrospánek.

,,Nejdřív ho nesnášíš a pak ho tady objímáš ze spaní'' zamručel Martin. Moment, cože? Já Honzu někdy nesnášela? What? Otočila jsem hlavu na Martina a měl úplně jiné oblečení, než před chvílí.

,,Cože?''

,,Hele, taky jsem udivenej'' ozval se hlas u mého ucha. Ten hlas ale nepatřil Honzovi...

Okay, takže, vím že tam nebylo 20☆, ale tak nevadí :D Asi bych tak přicházela jen o čtenáře :/ No každopádně, jak se díl líbil? :D dneska tu hranici trochu snížím, tak aspoň těch 15☆+ pro další díl? :D ;)