Irritating [Kovy]

Chapter 01

,,Ariadno!'' zavolal pro mě už hodně známý hlas.

Po té události jsem se probudila v nemocnici v dětském oddělení a pobyla jsem si tam dva týdny. Žádného mého rodinného příslušníka nenašli, tak jsem musela jít do dětského domova.

,,Ano madame?'' zeptala jsem se přísné vychovatelky Agáty. Nevím proč, ale museli jsme ji oslovovat jen madame.

,,Máme pro tebe někoho, kdo tě adoptuje. Jsou tu dva páry, takže si musíš vybrat. Oba prošly kontrolou a jsou všichni velice milí. Záleží jen na tobě'' zašklebila se na mě ta čarodějnice.

Děti z dětského domova jí tak říkají, protože má na nose velkou bradavici a jeden zub jí vyčuhuje z pusy. Se divím, že ti lidi neutekli, co ji viděli.

,,Trochu si uprav šaty a pojď'' řekla už příjemnějším tónem a natáhla ruku, abych se jí chytila. Trošku jsem si jen oprášila šaty a naschvál jsem šla z místnosti pryč, aby se naštvala.

,,Okamžitě se mě chyť'' řekla nakvašeně a chytila mě za předloktí.

,,Už nejsem malý dítě! Je mi čtrnáct'' zamračila jsem se na ni, ale přece jen ji poslechla a šly jsme do přijímací místnosti.

,,Dobrý den'' pozdravila jsem oba páry a sedla si do křesílka, které bylo vedle ředitelky dětského domova.

,,Ahoj'' usmály se na mě dvě ženy a něco zašeptaly svým polovičkám a hrozně se culily. Nastalo trapné ticho, které přerušila až ředitelka.

,,Tak se tady Ari představte'' pobídla je a já se pohodlněji usadila.

,,Dobře můžu začít?'' zeptala se menší žena, která mohla být tak vysoká jako já.

,,Zajisté'' pronesla ředitelka.

,,Takže já jsem Sofi a tohle je můj přítel Tom'' ukázala na její polovičku. ,,Je mi třicet čtyři a Tomovi třicet pět a rádi bychom tě adoptovali, protože vlastní dítě mít nemůžeme a ty jsi nám přišla jako hrozně sladká a milá holčička, podle fotky'' pokračovala. ,,Bydlíme v Pardubicích, jestli víš kde to je. Máme malý rodinný domek, ale je moderní a velice hezky zařízený, podle mého. A to je asi všechno, chtěla bys ještě něco vědět?'' zeptala se mě mile a já pomalu záporně zakroutila hlavou.

,,A teď vy'' pronesla ředitelka a naznačila druhé ženě, aby mluvila.

,,Takže ahoj Ari, já jsem Pamela a tohle je Ondra. Chtěli bychom tě adoptovat, protože milujeme děti a ty by ses nám hodila do sbír- eh, chci říct do rodiny. Bydlíme v Říčanech, což je zase blízko Prahy. Máme malý byt 2+kk v sedmém patře. Chtěla bys ještě něco vědět?'' dokončila svůj monolog.

,, Ehm no, co je to 2+kk?'' zeptala jsem se s povytaženým obočím. Pamela se začala potichu hihňat.

,,To jsou dvě místnosti, kuchyň a koupelna'' řekl mi místo ní, velice příjemným hlasem Ondra.

,,Aha'' zašeptala jsem a pokývala hlavou na znak pochopení.

,,Takže, teď je to na tobě Ari, koho bys chtěla mít za adoptivní rodiče?'' zeptala se zaujatě ředitelka a bedlivě mě pozorovala.

,,Asi...'' přemýšlela jsem o obou možnostech a nakonec jsem se rozhodla pro Sofi, protože nemůžou mít vlastní děti a navíc se mi Pamela moc nezdála, když málem řekla do sbírky, místo do rodiny.

,,Sofi a Tom'' usmála jsem se na dvojičku. Sofi začaly téct slzy a já, abych ji utěšila, tak jsem ji šla nejistě obejmout, nevěděla jsem, jestli se to hodí.

Její náruč byla velmi vlídná a hřejivá.

,,Děkuju'' pošeptala mi do vlasů a do objetí se připojil i Tom.

Po chvíli už Sofi nebrečela a jak jsem si všimla, tak už druhý pár odešel.

,,Kdy si ji budeme moct vzít?'' zeptala se s nadějí v hlase Sofi a utírala si zbylé slzy z obličeje.

,,No, v pravidlech je napsáno, že by se dítě mělo odvádět až na druhý den, ale jelikož Ari tu byla dlouhých sedm let, tak si ji můžete odvést hned. Jen jí musíte pomoct sbalit věci a podepsat tenhle formulář'' usmála se ředitelka na naši novou rodinku a položila několik papírů na stůl před Sofi.

,,Ty běž Ari pomoct sbalit, já to zatím vyplním'' ozval se Tomáš.

,,To by šlo, ale potom se musíte oba dva podepsat'' podotkla ředitelka a já už šťastně vedla Sofi do pokoje, kde přebývá ještě dalších šest dětí, ale já s nima moc nevycházím, protože jim je kolem šesti. Mám tu ale jednu dobrou kamarádku.

Sbaleno jsme měli asi za deset minut, protože tu toho tolik nemám.

,,Ari?'' zeptala se mě po chvilce Sofi.

,,Ano?'' opáčila jsem a svůj pohled jsem zaměřila na ni.

,,Jestli chceš, můžeš nám říkat mami a tati, ale taky nám může říkat i Sofi a Tome, jak ti to bude vyhovovat'' přisedla si ke mně a objala mě jednou rukou.

,,Děkuju'' zašeptala jsem.

,,Za to mi nemusíš děkovat, můžeš nám říkat, jak chceš'' zasmála se Sofi.

,,Já děkuju za to, že se našel někdo, kdo mě odsud vezme a bude mou rodinou'' mírně jsem se od ní odtáhla a se skleněnýma očima jsem se na ni usmála.

,,Sofi?'' zeptala jsem se po chvilce vzájemného objímání.

,,Ano Ari?'' reagovala rychle.

,,Můžu se jít ještě rozloučit se Sam? Je to jediná moje kámoška odsud'' smutně jsem se podívala.

,,Jistě, tak šup, já ti vezmu kufřík a půjdu ještě za Tomem dovyplňovat ten formulář'' usmála se tak, až mě to zahřálo u srdce.

Vyběhla jsem z pokoje a běžela směrem ke dvorku, kde byla Sam.

,,Sam'' zakřičela jsem a skočila po ní.

,,Co blbneš?'' začala se smát jak vyšinutá.

,,Jdu se rozloučit'' řekla jsem smutně.

,,Tebe někdo adoptoval?'' řekla natěšeně a když jsem se na ni koukla, zářily jí oči jako dvě hvězdičky.

,,Jo....''

,,Vždyť to je skvělý! Strašně ti to přeju'' objala mě na novo. Tohle mám na ní nejradši, že je vždycky tak optimistická.

,,Díky, ale budeš mi strašně chybět'' stiskla jsem ji ještě víc v náručí.

,,Ty mě taky, pak musíme k sobě přijet'' zašeptala a já souhlasně přikývla. Drtily jsme se v objetí ještě pár vteřin a pak jsme se rozloučily. Vydala jsem se za Sofi a Tomem.

Pokud se vám první díl líbil, nezapomeňte dát vote a napsat třeba nějakej pěknej komentík ;) hodně to potěší