Irritating [Kovy]

Chapter 21

,,Jeden kámoš'' zamrkala jsem na Honzu, ,,z letadla.''

,,A-ha'' zvednul jedno obočí a pobídl mě, abych šla pryč z letištní haly. Nechtěla jsem ho nijak provokovat, tak jsem se jenom rozloučila s pro mě neznámým a s kufrem v ruce jsem vyšla ven. Zamračila jsem se. Nikde nikdo. Teda, bylo tam dost lidí, ale nikdo z mojí ''skupinky''.

,,Tak fajn, tohle není vtipný'' zamumlala jsem si pro sebe a vytáhla mobil, který jsem spustila. ,,Noták, zvedni to'' protočila jsem oči a když mi operátor oznámil, že je volaný účastník nedostupný, zavěsila jsem to. Asi bych je měla nejdřív zkusit hledat a ne jim hned volat na vypnuté mobily. I když, pochybuju, že to někomu z nich vydrží, být tak dlouho bez mobilu. Zaměřila jsem se na hloučky lidí, ale tam jsem úspěch neměla. Ani za rohem nebyli schovaní, ale když jsem se vrátil zpátky před východ, slyšela jsem svoje jméno. Svou pozornost jsem přesunula na taxíky. No jasně. Vysmívali se mi tam z okna. Přišla jsem k jejich autu a řidič už vystupoval, aby mi dal moje zavazadlo do kufru. Poděkovala jsem mu a otevřela dveře na straně, kde seděl Martin. 

,,To vás vážně pobaví to, jak vás tady budu hledat? Až tak, že necháte ubíhat tachometr, tím pádem ztrácíte prachy?'' zeptala jsem se pobaveně a poukázala jsem na běžící čísla, která zrovna ukazovala 200 TWD. Už tolik a to neujeli ani metr. Povzdychla jsem si.

,,Můžu?'' zeptala jsem se Martina a když přikývl, sedla jsem si mu na klín a přibouchla dveře.

,,Můžeme jet?'' zeptal se řidič, když seděl zpátky na svém místě.

***

,,Nemůžu uvěřit, že už je to za náma'' posmutněla jsem, když jsme pomalu přistávali v Praze. Kovy se na mě jen usmál. Zahleděla jsem se z okna, ke kterému jsem se tentokrát projovala. ,,Někdy bych se chtěla podívat do L.A., ty ne?'' promluvila jsem po chvíli ticha.

,,Jo, plánuju to po maturitě" ukázal svoje bílé zuby v širokém úsměvu.

,,Závidím ti" smutně jsem se usmála. Z rozhlasu se ozvalo hlášení a my jsme v pořádku dosedli na povrch zemský. V duchu jsem se uchechtla nad mými myšlenkami.

,,Těšíš se domů?" ozvala jsem se a prohlížela jsem si Kovyho.

,,Celkem jo, stará dobrá Česká Republika" zasmál se a já se k němu přidala. 

Vystoupili jsme z letadla a každý jsme se vydali svou cestou. Teda ne doslova. Já s Honzou jsme jeli jedním autem a druhým House a Kovy. A jeli jsme do stejnýho města. K sakru. To je jedno, prostě tak.

,,Ahoj mami!'' vyjekla jsem, když jsem ji uviděla, jak otevírá dveře a běžela ji obejmout. 

,,Ahoj. Tak jaké to tam bylo?'' objetí mi opětovala.

,,Úžasný'' zasmála jsem se. ,,Jdu si ještě pro kufr'' obeznámila jsem ji s tím a běžela k Honzovu autu.

,,Díky za skvělej týden, užila jsem si to'' objala jsem ho, když vylezl z auta, aby mi mohl podat kufr. 

,,Já taky, na Vánoce přijdete?'' zeptal se a mezitím otvíral kufr.

,,Samozdřejmě, jako vždycky'' vycenila jsem na něj svoje zuby a vzala si od něho kufr.

,,Tak ahoj'' rozloučil se mávnutím, to jsem mu oplatila a šla ke dveřím, které už zely prázdnotou, protože byla mamce nejspíš zima. 

,,Ahoj'' promluvil někdo a já se lekla, až jsem nadskočila, ale pozdravila jsem zpátky.

,,Mami? Půjdeme tenhle rok zase k Macákům, že jo?'' zakřičela jsem do obýváku.

,,Ještě nevím Ari, hodně věcí se teď přihodilo a nevím, jestli to bude možný'' hlavou nenápadně pohodila k tátovi.