Irritating [Kovy]

Chapter 27

,,Stejně si myslím, že wallride mi jde líp než tobě'' bráním se, když se přede mnou Honza vytahuje.

,,Tak to teda ne! To já jsem tu ten, co odrovnal Gejmra, ne ty!'' zasmál se a drcnul do mě ramenem, čímž mě málem shodil pod kola jedoucího auta. ,,Sorry'' jen jsem mávla rukou, aby to už nechal být, jak dohadování, tak mou nevydařenou smrt.

,,Jdeš s ním teda na to rande?'' změnil téma a upřímně, radši bych se s ním dohadovala, než mluvila o tomhle. Kývla jsem hlavou na znak souhlasu, což nejspíš neslyšel, protože svou otázku zopakoval. Jako kdybych snad byla hluchá. 

,,Jo, jdu'' obrátila jsem oči v sloup a zkontrolovala, v jaké ulici se nacházíme. Ještě kousek. 

,,Něco mi slib'' odmlčel se a čekal na moje svolení.

,,No?''

,,Slib mi, že ti potom můžu říct: já ti to říkal'' bouchla jsem ho do hrudi a dál už se nevyjadřovala. Doufám, že to nebude muset říkat.

,,Víš co je škoda?'' zeptala jsem se po pár vteřinách ticha.

,,Značka auta?'' zašklebil se pobaveně a já jsem se trošku uchechtla.

,,Taky, ale škoda je, že není sníh'' povzdechla jsem si a foukla jsem si do rukou, abych je trochu zahřála. ,,Nesnáším tě globální oteplování!'' zařvala jsem, až se člověk, co šel před náma zahleděný do mobilu, otočil a změřil si nás podezřívavým pohledem.

,,Když jsem byl menší, tak jsme s Tomem stavěli iglů, ale teď, teď už malý děti nezažijou bílý Vánoce, aspoň ne tady'' nakrčil nos, přičemž vypadal strašně roztomile. 

,,Ah, konečně doma'' vydala jsem se po příjezdové cestě, směrem k domovním dveřím s Honzou v patách. Stiskla jsem zvonek a čekala, až mi někdo otevře. Dlouho nikdo nešel, tak jsem se rozhlédla a zjistila, že tátovo auto tu neparkuje. Zamračená jsem vytáhla mobil a vytočila Sofiino číslo ve snaze zjistit, kde jsou.

,,Kde jste?'' zeptala jsem se, hned co mi to zvedla.

,,Ahoj Ari, taky tě zdravím'' ironicky odpověděla, nad čímž jsem protočila očima. ,,Nakupujeme.''

,,A kdy se hodláte vrátit? Já totiž nemám klíče'' zamumlala jsem podrážděně a pohledem sklouzla k Honzovi, který se ležérně opíral o sloup podpírající první patro.

,,Před chvilkou jsme teprve odjeli, jedeme do Prahy, takže se nejspíš vrátíme až zítra. Ale neboj, znám tě, takže klíče jsou za barákem v květináči u dveří.''

,,Fajn, díky. Tak čau'' rozloučila jsem se a zavěsila, aniž bych čekala na její odpověď. Zašklebila jsem se na Honzu. ,,Nemám klíče.''

,,Dobře, tak jdem k nám'' odpíchl se od sloupu a už si to mířil zpátky k Macákovým.

,,Tak počkat počkat kovboji. Klíče jsou vzadu, tak pojď'' chytla jsem ho za předloktí a táhla ho keříkama k zadní terase. ,,Jsou v květináči'' hned co jsem to dořekla, vrhl se ke květináči s kaktusem. U dveří stály dva, každý po jedné straně. Na té druhé byl květináč jen s hlínou. Honzovi se už po třetí podařilo píchnout se do prstu a neodpustil si ani pár vulgárních výrazů. Já se mezitím obrátila právě k téměř prázdnému květináči, kde jsem z hlíny viděla čouhat kroužek, na který se klíče zavěšují.

,,Honzo-''

,,Ne Ari, já je najdu. Už to skoro mám.''

,,Ale-''

,,Řekl jsem ne, snad nejsem tak neschopný abych- au! Sakra'' vyslal ke kaktusu vražedný pohled, po kterém by mu určitě opadaly všechny trny, ovšem pokud by si u toho Honza necucal prst, ze kterému mu tekla krev.

,,Honzo...'' povzdechla jsem si. Otočil se na mě! Pokrok. Zamávala jsem mu klíčky před obličejem a jemu se rozšířily zorničky.

,,Jak?!?'' Věnovala jsem mu zářivý úsměv a obešla jsem dům zpět k domovním dveřím, které jsem už díky bohu mohla otevřít a vpadnout tak do vyhřátého prostostoru chodby.

,,Jdeš?'' zavolala jsem na Honzu, když jsem si zouvala kozačky. Honza se objevil za rohem, vpadl do chodby snad rychleji a naléhavěji než já a prudce za sebou zabouchl dveře. 

,,Dáš si něco k jídlu?''

,,Asi ne.''

,,Dobře, tak jinak. Dáš si něco k jídlu. Co chceš? Chipsy, cookies, čokoládu, zmrzku...'' vyjmenovávala jsem věci, co mě zrovna napadly, aniž bych měla jistou jejich přítomnost v naší kuchyni.

,,Vyber ty'' jak myslí, vejdu do kuchyně a hledám jídlo, které jsem před malou chvílí vzpomenula. Většinu věcí opravdu máme, ale cookies se dneska nedostavily. Všechno pokládám na stůl a následně beru půlku věcí a kážu Honzovi, aby vzal tu druhou. Společně vyjdeme schody a já chytám za kliku, abych otevřela. Sakra!

,,Počkej chvilku tady!'' vypísknu a nechám Honzu stát na chodbě. Vyřítím se k posteli, jídlo na ni hážu a zběsile se snažím najít úkryt pro krabici. 

,,Ari, jestli jde o to, že tam máš bordel, tak tos mě nemusela nechávat na chodbě, tvůj bordel už jsem viděl'' zasmál se a začal otevírat dveře.

,,Ne!'' rychle jsem šoupla krabici pod postel, nechápu, že mě to nenapadlo už předtím a posadila jsem se na postel.

,,Cos tam-''

,,Neptej se.''

,,Dobře, nebudu se ptát, ale zajímalo by mě to. Stejně bys tenhle bordel nestihla uklidit do dvou minut'' poukázal na stále nevybalený kufr a věci kolem. Zašklebila jsem se a potlapkala jsem vedle sebe na postel, abych mu naznačila, že si má sednout. Sama jsem se zvedla a pozadu jsem došla ke stolu, abych si vzala notebook. Musela jsem kontrolovat Honzu, aby se náhodou nekouknul pod tu postel, no to by byla moje smrt. Ale opravdová.

,,Filmový maraton?'' povytáhla jsem obočí a dosunula se k posteli, na kterou jsem následně skočila, až spadly chipsy na zem. Na Honzovu stranu. Normálně bych se s ním hádala, ať je zvedne on, ale zoufalé situace si žádají zoufalá řešení. A tohle bylo hodně zoufalé. Honza se už nadechoval, aby se se mnou začal hádat, ale mým činem jsem ho určitě překvapila.

,,Já to zvednu!'' vymrštila jsem se do sedu, až jsem téměř skončila na zemi. Natáhla jsem se na jeho stranu a chňapla po sáčku.

,,Dneska si nějaká divná. Teda, ne že bys byla divná, spíš se chováš divně'' přeměřil si mě zvídavým pohledem, ale vyvrátila jsem mu to mým zavrtěním hlavou. Alespoň doufám. I tak si myslím, že má lehké podezření. Začali jsme první sérií The Walking Dead. Snad zítra nebudu mít kruhy pod očima.

Trošku slabší.. 20☆+?