Krabice od bot

Rebeka horlivě přikývla a doufala, že to babce bude stačit.

Vypadalo to, že na téma hosté z Ameriky dokáže řečnit celé hodiny.

Naštěstí se na mladou žurnalistku podívala spikleneckým pohledem a hlasitě prohlásila:

"No, já už pujdu, abych vás tady jako neobtěžovala.", a vycenila na Rebeku zuby v nějakém podivném šklebu, který zřejmě považovala za milý a přátelský úsměv.

Dobře. Tenhle hotel možná byl trochu zanedbaný a divný, ale na nějaké soukromí se tu nejspíš přeci jen dbalo.

Rebeka zabouchla dveře a znovu se otočila čelem do svého pokoje.

Tak jo. Tady teď bude bydlet. Otevřela se zavrzáním skříň. Voněla po umělé hmotě a kávě. Hodně zvláštní kombinace.

Rozepnula si kufr, ze kterého se hned vyvalila spousta oblečení, knihy a několik klobouků. Rychle se svým oblečením prohrabala až na dno, kde leželo to nejdůležitější.

Krabice od bot. Zvenku se jevila úplně normální, ale ve skutečnosti se v ní skrývalo několik šroubováků, šroubků, olej na promazávání a vata. Rebečiny největší poklady. Střežila je jako oko v hlavě. Nikdo kromě ní o nich nevěděl a ona doufala, že to tak zůstane.

Opatrně krabici vytáhla z kufru a zastrčila ji dozadu do skříně. Potom vzala několik kusů oblečení a halabala jimi své tajemství zaházela. Trochu poodstoupila, naklonila hlavu na stranu a s výrazem umělce, který si prohlíží své výjimečně vydařené dílo, se zadívala na svůj výtvor.

Při zběžném pohledu do skříně by nikdo neměl nic poznat. Potom se s povzdechem sklonila ke vyhřezlému kufru a začala se zabydlovat.