Krabice od bot

Tajemství

Vytáhla zpod umyvadla krabici. Byla pěkně těžká. Vytáhla jeden šroubovák a se spokojeným úsměvem se vydala ke dveřím od pánských záchodů. Pohybovala se bůhvíproč tiše. Když jste sami v docela prázdném hotelu, nejspíš vám to připadá lepší.

Zavřela dveře.

Cvak.

Šroubovák v její ruce se zaleskl. Tak, a byla u cíle... tedy, pokud to nebude potřeba promazat. Na dveřích byla upevněna malá destička s nápisem "páni" a obrázkem chlapečka, čurajícího do nočníku. Naštěstí zády k Rebece. S láskou záchodové označení pohladila.

Zvedla šroubovák a opatrně jím začala odšroubovávat destičku. Ještě dámské záchody...

Tohle totiž bylo Rebečino největší tajemství.

Už od svých patnácti let, kdy si koupila výbavu, kradla označení na všech záchodech, která se jí zalíbila. A když cestou do společenské místnosti - jak tenhle pokoj vznešeně nazývala recepční - omylem zavítala na na pánské záchodky, napadlo ji, že zrovna tyhle destičky by se jí hodily do sbírky. Byly malé, lesklé a zjevně už něco pamatovaly.

Poslední šroubek ne a ne povolit... Zaklela a potichu si došla pro olej na promazávání.

Takovýchhle úlovků už měla doma přes padesát. Nikomu je neukazovala, i když by moc chtěla.

Další do sbírky. Aniž by nad tím přemýšlela, si začala tiše pobrukovat.

Hotovo. Zálibně si destičku prohlížela. Leskla se.

"Tak, a teď půjdu na dámy...", zamumlala si sama pro sebe. Čas měla skvělý, netrvalo jí to ani půl hodiny.

Dámské záchodky byly hned naproti. Pro jistotu promazala tentokrát všechny šroubky hned na začátku. Šroubovák v jejích rukách se nezastavil. "Bezva, bezva, už to skoro bude...", mumlala si pro sebe. "Už to skoro bu-"

"KŘACH!"

"AAAAAAAA!"