Krabice od bot

Mirka

Ještě, než stačila dojít ke dveřím, otevřely se.

Stála za nimi jakási blonďatá osůbka s dolíčky ve tvářích.

"Můžu vám to tady poklidit, nebo až za chvilku?", zeptala se.

"Klidně hned.", pokrčila Rebeka rádoby ledabyle rameny. Snad neuvidí krabici... nebo se jí nebude hrabat ve skříni... při tom pomyšlení jí přeběhl mráz po zádech. Nervózně zašilhala směrem k uklizečce.

"Za jak dlouho to tu bude hotové?", zeptala se.

"Hnedka. Můžete se vrátit asi za dvacet minut. Tohle je malej pokoj."

S úzkostným pocitem se tedy vydala na zahradu. Vypadalo to, že navzdory své zanedbanosti je vysoce využívaným místem. Tentokrát tam seděla jakási dívka a se zaujatým výrazem se doslova očima vpíjela do knihy, kterou držela v rukou. Jen co se ale Rebeka přiblížila, ostražitě zvedla hlavu.

Měla tmavohnědé vlasy a modré oči.

"Ach...", pronesla trochu zmateně.

Rebeka povytáhla obočí. Mohly být zhruba stejně staré.

"Vás jsem tu ještě neviděla...", překmitla očima na Rebečiny nohy.

"Ano, totiž - přijela jsem včera."

Kývla. Chvíli se na Rebeku jen tak dívala a pak náhle vyhrkla: "Hrozně se tu nudím..."

Rebeka musela připustit, že ani ona se tu moc nebaví.

Dívka však pokračovala.

"Jonatán a Petr a Simona vždycky někam vyrazí a mě tu nechají..."

Působila trochu jako malé dítě, které rodiče odmítli vzít s sebou na firemní večírek.

"Mělo by se tu něco stát.", dodala ", A jestli ne, tak si to zařídím sama!", pak se ušklíbla a opět se vrátila ke knize.

"Můžu - můžu se zeptat, co to čtete?", otázala se Rebeka. Nechtěla promarnit tuhle příležitost, když už se s ní ona osoba začala bavit.

"... jeden takový historický román. O lásce.", zvedla opět oči. "Celkem ujde, ale sci-fi mám raději.", pokrčila rameny. "Ale nejlepší jsou stejně vraždy..."

"Aha."

Tmavovláska se na ni pátravě zadívala.

"Půjdete zítra na tu... pouť?", vypadlo z ní nakonec nejistě.

Rebeka pokrčila rameny. "Nejsem si jistá. Nejspíš ano..."

"Mohly bychom..."

Rebeka napjatě čekala, co se od ní dozví.

"Možná by bylo dobré se představit...?"

Rebeka měla co dělat, aby se nerozesmála. Tmavovláska se opravdu chovala jako přerostlé dítě.

"Tak fajn.", pokrčila rameny. "Jsem Rebeka. Rebeka Razcová.", pro jistotu jí podala ruku.

Dívka s ní srdečně potřásla. "Já jsem Mirka."

Bydlím v pokoji číslo devět.", dodala jakoby mimochodem.