Krabice od bot

Strach

Ano, to bylo ono! V té místnosti bylo něco posunuté! Ale co? Co bylo jinak?

"Ale máme spolu děti, lásko!", zaúpěla televize.

Náhle někdo zaťukal na dveře. Vrah! Rebeka se křečovitě chytila opěrek křesla.

"Můžu? Můžu dál?", nakoukla dovnitř tmavovlasá hlava. Mirka.

"J-jo.", vykoktala rychle Rebeka.

"Máš nervy v kýblu, co?", ušklíbla se Mirka. Rebeka si nemohla pomoct. Pozorně si ji prohlížela. Mohla by ona být vrahem?

Mohla.

Musí být připravená. Nenápadně se začala rozhlížet po jakékoliv zbrani. Mirka mezitím přátelsky štěbetala.

"No, víš všichni dole jsou strašlivánsky nervózní. Jako já vím, ale ten vrah mohl být klidně zvenčí, no ne?"

"T-to ano. Vlastně mě to ani ne-ne-nenapadlo. A o-oni si tedy myslí, že to byla vražda? ", otázala se opatrně Rebeka. Dala by se případně na sebeobranu použít jedna z knih...?

"Nekoktej!", okřikla ji přátelsky Mirka.

Jako kdyby to šlo... pomyslela si Rebeka.

Mirka jí pověděla o tom, že komisař tu bude přespávat, tak dlouho, jak bude považovat za nutné, a taky o tom, že všichni hosté mají zákaz odjezdu.

"Oni si myslí, ž-že t-to udělal někdo z hotelu?", vyzvídala vyděšeně Rebeka.

"Jo.", přikývla vážně Mirka.

Rebeka se roztřásla po celém těle.

"Co je?", zatvářila se starostlivě Mirka.

"N-nic. Asi... asi už si půjdu lehnout..."

Jen co její tmavovlasá návštěva odešla, zahrabala se pod tenkou deku a tam, klepající se strachy, zůstala až do rána.