Krabice od bot

Záblesk

Krutě krátká část. A víte proč? Víte proč?

No přece...

Abych vás víc napnula!!! :-D

"Proboha!"

"Je celá zelená..."

"Myslíte, že bude muset do nemocnice?"

Hlasy. Zmatené, překřikující se.

"Rebeko, Rebeko! Prober se!"

Někdo ji pleskal po tvářích... Malátně otevřela oči. Zjistila, že vidí dost zamlženě. Přesto nad sebou rozeznala Bonifácův křídově bílý obličej.

"Rebeko!", znovu plesknutí.

Chtělo se jí spát... Tolik se toužila ponořit do říše snů a už se nevrátit... nevrátit...

"Vůbec nevnímá!", zaslechla zastřený tichý hlas. "Zavolejte záchranku!"

Potom kdosi dodal: "A policii!"

Chvíli bylo ticho. Někam ji vláčeli...

"Vždyť policie už tady je!", ozvala se opožděná odpověď. Náhle ji cosi prudce udeřilo do nosu a ona musela kýchnout.

"Přiložte jí to blíž k nosu!", přikázal někdo. Znovu kýchla. Otevřela oči. Tentokrát se nad ní neskláněl přátelský komisař nýbrž plavovlasá hlava víly.

"Už se vzbudila.", pronesla tlumeným, zastřeným hlasem. Otočila se kamsi dozadu. Rebece se už zase pomalu zavíraly oči...

Víla se k ní obrátila. Poslední, co Rebeka viděla byly její krásné, pohádkově tmavomodré oči. Zdálo se jí to, nebo...? Záblesk... ale chtělo se jí přeci tolik spát...