Krabice od bot

Mezi regály

Ahoj, po dlouhé době se vám zase hlásím s další kapitolou. (Hehe, žádnou výmluvu, proč jsem tu tak dlouho nebyla nemám...) Slíbila jsem, že je budu přidávat rychle, a proto se tu zanedlouho objeví snad i zbytek... Mno, tak hezké počtení! 

Když se vzbudila, měla otevřené okno. Vyděšeně vykřikla, po zjištění, že u něj stojí jakýsi muž. Otočil se.

"Aha, tak Šípková Růženka už se nám probrala." Komisař.

Otevřela pusu, aby mu sdělila, že by mohl respektovat její soukromí. Vyspalá si náhle připadala mnohem kurážnější. On však pokračoval.

"A dokonce bez polibku, šikulka!", ironicky se ušklíbl. "Ty vaše cedulky jsem prověřil. Jedna je odmontovaná a druhá z poloviny."

Kývla.

"No, a ještě bych si s vámi rád o něčem popovídal... potom, ve společenské místnosti." Zřejmě postřehl, jak se Rebeka napružila.

"Nebojte, to tělo už tam není.", dodal mírně pobaveným tónem.

Načež zavřel okno a odešel.

Rebeka sebou plácla zpátky na postel. Připadalo jí, že policista zřejmě chyběl na pár lekcí slušného chování, když jí takhle vpadl do pokoje. Protřela si oči. Možná se o ni bál. Bál se, že ji chce někdo zabít.

Hned, jak ji to napadlo, začala se klapat jako osika. Možná ji někdo opravdu chce zabít...

Bleskově vyskočila z postele a ve spěchu na sebe naházela to, co jí padlo pod ruku.

Nazula si okopané tenisky a vydala se do společenské místnosti. Nasnídá se až potom.

Váhavě překročila práh. Tělo tam už vážně neleželo.

Přesto měla pocit, že na tom místě ulpívá něco z toho, co včera spatřila. Všechny regály se tvářily stejně netečně, jako první den, když sem vkročila.

Dokonce i prospekty a dětská leporela někdo naskládal zpátky do polic. Náhle uslyšela zapráskání a doslova nadskočila.

"Jste tu?", vynořil se zpoza jednoho z regálů komisař.

Usmál se. Bůhví proč měla Rebeka pocit, že se mu ulevilo. "Potřebuju se vás zeptat na pár věcí. Včera jste byla příliš rozrušená...", podrbal se na zátylku "A možná ještě můžeme počkat. Ale maximálně dva dny, ano?", mluvil s ní už opět jako hodný strýček.

"Klidně dneska.", pronesla trochu váhavě.

"Dole v jídelně je hrozný rozruch a v zahradě zase novináři, tak mě napadlo, že nejlepší místo bude asi tady.", rozhodil žoviálně rukama.

Rebeka nedokázala pochopit, že se chová tak klidně. Byl to sice policista, nejspíš už v takových věcech zasahoval, ale stejně...

"Copak, tváříte se tak ustaraně?", usmál se na ni.

Vůbec se jí nechtělo někomu vykládat, co jí právě probíhá hlavou. A ještě ke všemu člověku, který jí vlezl do pokoje, když ještě spala.

Přesto doslova vyhrkla: "Mám pocit, že se to tady plíží. Něco... nějaké nebezpečí. Pořád se musím otáčet, zda za mnou někdo nestojí, bojím se ve svém pokoji, všechny podezřívám... Věděla jsem, že to je vražda, ještě než mi to řekla Mirka. Je... je to tu cítit.", otřásla se.

Komisař se zatvářil zamyšleně.

"Chápu vás. Přesně to říká spousta lidí, kteří se přimotají k vraždě."

"Je to, jako kdyby za mnou byl stín..."

Nervózně se rozhlédl. "Pojďte, posadíme se..., jsou tu nějaké židle-?"

Najednou Rebeka zkoprněla.