Krabice od bot

Židle

"Židle...", zopakovala.

"Cože?", otočil se k ní policista.

"Říkala jsem židle. Právě - právě mi totiž něco došlo. Víte, včera jsem přišla na to, že něco tady nebylo v pořádku, když... no, když tu byla ta mrtvola. Konkrétně, bylo tu něco posunuté. A teď mi to došlo. Židle. Jedna z těch židlí."

Komisař se na ni nechápavě zadíval.

"Vždyť jsou tu přeci jen tak. Nikdo je nepřistrčil ke zdi, takže..."

Rebeka horlivě zavrtěla hlavou.

"Ta židle, někdo ji shodil. Nestála, ale ležela na boku."

Okamžitě vzala nejbližší židli a položila ji na bok. "A dokonce mám dojem, že to mohla být tahle."

"Myslíte?", nakrčil komisař obočí.

"Jsem si tím jistá.", prohlásila rozčileně Rebeka.

Kývl, vytáhl si notes, propisku a cosi si do něj zapsal. Potom Rebece přistrčil měkké křesílko a sám se posadil na vysoký taburetek.

"Myslím, že všechny věci, které jste mi teď řekla budou velice užitečné, nebo jsou minimálně zajímavé."

Nechápavě vytáhla obočí. "Jen jsem vám objasnila, proč jsem si hned podvědomě myslela, že to byla... ehmmm... vražda." kousla se do rtu. Tohle slovo se jí vyslovovalo těžko.

Komisař se usmál. Vypadal jako někdo, kdo je spokojený s výkonem svého psíka.

"Právě jsem se díky vám dozvěděl, že vrah se dostal ven až po vás - což je cenná informace! - protože stihl vrátit židli do původní polohy. Taky jste mi tím potvrdila, že šlo o násilnou smrt."

"Ale ... copak vy jste si nebyli jistí, že to byla vražda?", zamrkala Rebeka.

Policista zdvihl obočí. "Ne. Vlastně mě od toho všichni odrazovali. Mysleli si, že na sebe tu polici prostě shodil. No, a přesně to zřejmě vrah zamýšlel. Aby to vypadalo jako obyčejná nehoda.", rozhlédl se kolem. "Ale víte proč jsem s vámi původně potřeboval mluvit?"

Zavrtěla hlavou. Stejně už mu řekla všechno, co věděla.

"Říkala jste, že jste nezaslechla žádné hlasy, rozhovor, nebo tak něco. Není to divné?"