Krabice od bot

Setkání

Do jídelny vešli další hosté. Rodinka, o které mluvila recepční. Tmavovlasý tatínek, už od pohledu milá maminka a tři děti. Jedna holčička a dva starší kluci. Zřejmě dvojčata. Když dětem přinesla servírka vytoužené hranolky, pokaždé, když se rodiče nedívali jimi po sobě začaly házet.

Rebeka se musela smát, a když se náhodou střetla s pohledem jednoho z kluků spiklenecky na něj mrkla a přiložila si ukazováček na rty. Taky se pokusil mrknout, ale jeho matka si toho zřejmě všimla a pohoršeně ho napomenula.

Holčička na ni přátelsky zamávala, až jí blonďaté culíčky poskakovaly. Otec se k ní otočila a cosi jí začal vážně vysvětlovat. Holčička pokrčila rameny a znovu se začala věnovat svým hranolkům.

Pak už měla Rebeka dojedeno, takže si utřela pusu ubrouskem a vydala se na pokoj. Když vyšla schody, napadlo ji, že by se mohla podívat do té "společenské místnosti".

Nejdřív se vynořila na pánských záchodech, ale pak prošla oprýskanými dveřmi a stanula ve velké místnosti s několika regály, které byly napěchovány různými časopisy a prospekty.

Mezi nimi halabala postávaly nějaké židle a taburety. Prošla mezi prvními policemi.

"Haló, je tu někdo?",ozvalo se zničehonic.

Opatrně vykoukla z uličky. Před jedním z regálů stála ona víla ve výslužbě.

"Potřebujete něco?", zeptala se Rebeka s nakrčeným obočím.

"Pokud patříte do personálu, tak ano.", usmála se víla.

"To bohužel ne.", pokrčila Rebeka rameny.

Víla se zakabonila. Měla tmavomodré oči.

"A nevíte, kde bych našla někoho, jako recepční?"

"Dole na recepci-", začala Rebeka.

"-No, tam právě nikdo není!", přerušila ji víla nespokojeně. "Potřebovala bych se tady ubytovat a nikoho nemůžu najít. Servírka mi řekla, že ona tyhle věci nikdy neřeší, že musím najít recepční."

Rebeka kývla. "Tak možná zkuste zahradu."

Víla se na ni usmála, poděkovala a vytratila se.