Krabice od bot

Vypumpována

Někdo jí svítil do očí. Přitiskla víčka blíž k sobě.

Zdálo se jí to celé?

Pomalinku rozevřela víčka.

"No konečně!", vydechl povědomý hlas. Do očí jí svítil kdosi malým světýlkem. Stál ale zřejmě za její hlavou, takže ho neviděla. Zamávala rukama.

"Dejte - dejte to pryč!", zachraptěla. Všechno ji bolelo. Opatrně si prohmatala nos. Zevnitř ho měla podrážděný a citlivý. Při každém nádechu i výdechu se v něm ozvala nepříjemná bolest.

Rozhodla se, že bude dýchat pusou.

Moc si ale nepomohla, protože v ústech to nebylo o moc lepší.

"Co - co se stalo?", zaskřehotala. Nemohla ani normálně mluvit. Pěkně k vzteku.

"Museli jsme vám vypumpovat žaludek, mladá dámo.", ozvala se trochu posměšná odpověď. Opatrně se nadzvedla, aby na toho člověka viděla. Vyhekla. Nejen, že ji bolela pusa a nos, ale taky břicho.

"Nezvedat!", přikázal rázně hlas.

"Jsem v nemocnici?", zaskřípala.

"A kde se asi tak jinde pumpují žaludky?", opáčil jízlivě ten kdosi. "Mimochodem", dodal ",příště si místo postřiku na hubení plevele dejte raději nějaký dortík, nebo tak něco. Ono to úplně neprospívá zdraví..."

Ztuhla. "Postřik na hubení plevele?", zachraptěla.

"Ano, přesně tak.", odvětil hlas, načež se ozvalo klapnutí dveří.

Pokusila se očima prozkoumat své okolí, ale jediné místo, na které dohlédla byla naprosto bílá stěna před ní.

"Je - je tu někdo?", zkusila to skřehotavě.

Z místa za její hlavou se ozvalo nějaké zašoupání. Vynořila se nad ní Bonifácova hlava. Tvářil se ustaraně.

Usmála se na něj.

"Postřik na hubení plevele!", zalamentoval a posadil se k ní.

"Nic nechápu...", zašeptala.

"To my taky ne.", povzdychl si.

"Pamatuju si, jak se ozvala hrozná rána a pak... ten jed - tedy postřik", odkašlala si "Musel být v tom čaji."

"Čaji?!"