Krabice od bot

Americká minulost

Proti své vůli začala Rebeka zjišťovat, že se v bezpečí cítí jedině s komisařem za zády. Sice si to nechtěla připustit, ale klepala se strachy, kdykoliv zůstala v jakékoliv místnosti sama, nebo s někým, kdo byl ten den v hotelu.

Spousta lidí chtěla samozřejmě odjet, ale Bonifác jim to nedovolil. Z důvodů prošetřování vraždy.

Stihla se dokonce letmo seznámit s Mirčinými spolubydlícími Petrem, Simonou a Jonatánem.

Mimoto ji Bonifác, jakožto nálezkyni mrtvoly a svědka v jednom představil svým zamračeným spolupracovníkům. Rebeka měla pocit, že musí být všichni příbuzní, protože měli na obličeji všichni tentýž neprostupný, podmračený výraz. Jejich jména úspěšně okamžitě zapomněla.

Hotel se během dvou dnů zaplnil novináři a lidmi bažícími pod vzrušení. Společenská místnost - teď už ovšem naprosto uklizená - se stala středem veškeré pozornosti.

Vypadalo to, že i personál je celý pryč z toho, co se stalo v jejich hotelu.

Vždycky, když Rebeka potkala skřehotající recepční, musela od ní vyslechnout ohromené komentáře k momentálnímu dění. Osobně si myslela, že za tím byl nějaký terorista. Nadšeně Rebece vykládala:

"Víte, mladá pani, von byl takovej divnej. Furt se mi nechtěl líbit. A navíc - chcete něco slyšet? Von ani nebyl ouplnej Američan! Prej se narodil tady, jakože v Čechách a ňákou dobu tady i žil. To je, co?"

Rebeka odvětila, že je to určitě velice zajímavé.

Vlastně víc než to, ale to už skřehotající babce neřekla. Bylo to divné. Nebo to naopak všechno vysvětlovalo.

"Jak dlouho tu žil?"

"Já nevim, mladá pani. Asi takovejch dvacet let, možná. Helejce, já už budu muset jít zas na recepci.", prohlásila nakonec a kolébavým krokem se vydala ke svému okénku.

Rebeka vyběhla po schodech a doslova se vřítila do Bonifácova pokoje.

S leknutím zvedl hlavu.

"Aha, to jsi ty. No tak se posaď.", věnoval jí jeden ze svých úsměvů.

"Něco jsem zjistila.", vyhrkla. "Možná už to víš, ale ten Američan ve skutečnosti nebyl žádnej Američan!"

"Jistě, že to vím. Někdo z kolegů...", nakoukl do stohu papírů, který měl před sebou "myslím, že to byl Nováček... mi to už řekl."

Rebeka trochu zklamaně přikývla. Potom ji ale něco napadlo.

"Co je vlastně s tou... no, s tou Američankou? -Jestli to tedy Američanka byla."

Bonifác se ušklíbl.

"Zhroutila se. Jo, a ta se opravdu narodila v Americe. Sice ji taky stále prošetřují, ale teď je na nějakém léčení u nás. Odjet domů jí nedovolili. Stejně si ale myslím, že ta o tom nic neví."

Rebeka viděla, jak se rozmýšlí. Možná jí chce říct nějakou přísně tajnou informaci... napadlo ji. Tázavě zdvihla obočí.

"No, o tom - v uvozovkách - Američanovi jsem zjistil velice zajímavé informace.", řekl nakonec rádoby mimochodem.

Uvelebila se v měkkém křesílku. "To mě zajímá. Víš, celej tenhle případ mi začíná připadat strašně vzrušující.", prohlásila.

"Ty nějak rychle měníš postoj, nezdá se ti?"

"Já se bojím pořád.", ohradila se. "Akorát jsem teď strašně zvědavá.", dodala.

Komisař zavrtěl pobaveně hlavou.

"Takže.", zvedl k ní oči "Myslím, že tohle by tvoji zvědavost mohlo ukojit.