Krabice od bot

Komisař

Tentokrát je to trochu delší, tak doufám, že vás to neodradí. :-) Jinak, budu hrozně blažená (a to myslím doslova!!), když mi budete do komentářů psát, koho podezíráte. Dá mi to jakous takous představu, jak se mi to povedlo. :-)

Díky mockrát, za každé přečtení, hvězdičku, nebo komentář. :-) A ještě speciální poděkování Calwen9, protože to je čtenářka, jakých moc není. :-)

"Tak si to projdeme znovu.", pronesl komisař trochu znuděným tónem, který se neúspěšně snažil zakrýt. Mohlo mu být přes čtyřicet, měl lehce prošedivělé vlasy a k Rebece se choval jako hodný strýček.

"A-ano."

"Nebojte se, přeci. Musíme prošetřit, zda to nebyla vražda", usmál se na ni.

"A-ano."

Znovu se usmál.

"Takže. Objevila jste mrtvolu Samuela Brokera v... ehm, ve společenské místnosti", naznačil ve vzduchu uvozovky "a hned na to jste se zjevila na té pouti. Ano?"

"Ano."

"No vidíte, už ani nekoktáte.", pochválil ji.

"Mě by ale zajímalo, jak jste se dostala dovnitř.", konstatoval.

Rebeka si skousla ret. Přesně téhle otázky se obávala. Tedy, hned po strachu z toho, že si ji najde vrah. Pokud to tedy byla vražda.

"Já - já už jsem b-byla vevnitř...", zamumlala.

"Myslel jsem si to...", kývl inspektor pobaveně. "A to mi vysvětlíte jak?", usmál se na ni přátelsky. Rebeka měla přesto dojem, že si musí dávat pozor na jazyk. Říct pravdu a čelit jeho udivenému pohledu a nedůvěřivým otázkám, nebo plácnout nějakou pitomost?

Rozhodně si vybrala první možnost. I když ani ta nebyla nějak zvlášť lákavá.

Nadechla se a vydechla.

"Já - já jsem tam o-odšroubovávala ta-takovou tu destičku na dveřích od záchodu...", téměř zašeptala. Podle očekávání, komisař na ni zůstal bezhlesně zírat.

"Co prosím?", otázal se nakonec nechápavě.

"Takovou tu - páni, dámy..."

"Proboha!", vytřeštil na ni oči. "K čemu vám to bude?"

Rebeka se schoulila do sebe. Proč? Proč se takové věci dějí zrovna jí?

"Já... já je sbírám..."

Téměř zoufale zvedl oči ke stropu. "Za celou svou pracovní kariéru sem ještě nikdy nezískal tak zajímavou informaci!", znělo to spíš zděšeně, než potěšeně.

Potom se znovu podíval na Rebeku. Dojem hodného, poněkud pomalého strýčka z něj opadl.

"A to vám mám jako věřit, jo?"

Skousla si ret.

Komisař si povzdychl. "Budu k vám otevřený. Buď nemáte všech pět pohromadě, nebo se snažíte něco zatajit."

Rebeka cítila, že začíná panikařit. "A-ale, já už je kradu dlouho!", namítla plačtivě.

Komisař se chytil za hlavu. "Bože, bože, co jsem komu udělal?", huhlal si do velkých dlaní.

Rebeka měla dojem, že se brzo rozbrečí. Počáteční šok už z ní sice opadl, ale pořád měla velice blízko k slzám.

Když přiběhla na pouť, pověsila se jako klíště na prvního známého člověka, kterým byla kupodivu Mirka. Ta z ní potom svým neumělým způsobem vypáčila, co se vlastně stalo a následně strávila dvě hodiny v jednom z hotelových pokojů s právě tímhle komisařem.

Teď byla u výslechu. Komisař k ní zvedl oči, popadl propisku a bez jediného slova si všechno začal zapisovat.

"Já...", začala Rebeka.

"No?"

"Když jsem byla na-na těch z-záchodech, tak jsem nic nesly-neslyšela, ale pak...", polkla "pak se ozvala nějaká rá-rána."

"Zapíšu si...", zamumlal komisař

Jeho plnicí pero chvíli škrábalo po drsném papíře. "Tak. Myslím, že pokud jste mi řekla všechno, můžete jít. Jo, a to s těma destičkama si ještě prověřím.", mávl směrem ke dveřím.

Rebeka se zvedla. Měla pocit, že její tělo ovládá někdo cizí. Jako kdyby to ani nebyla ona, kdo zvedal její nohy, otáčel jí hlavou, otevřel jejíma rukama dveře a nechal ji dojít na pokoj. Před očima stále viděla tělo na zemi, připlácnuté regálem, všude okolo popadané prospekty, časopisy a příručky. Ne. Dost!

"Dost!",zakřičela nahlas. Nic. Ty mrtvé oči...

Nejdřív ani nechápala, kdo byl oním mrtvým člověkem. Pak jí to řekli. Američan. Ten silný muž, který se choval jako majitel oné drobné rusovlásky. A co ona? Ví už o tom?

Rebeka si přitiskla dlaně na spánky. V hlavě se jí rojily desítky otázek...

Když mrtvolu našla, automaticky předpokládala, že toho muže někdo zavraždil. Proč? Proč?

Vždyť teď, když seděla v bezpečí svého pokoje - v bezpečí? Proč má pořád pocit, že ten muž na sebe tu polici neshodil? Kdyby ji na sebe shodil, stejně by křičel... nebo ne? Pokud by to nebyla plánovaná a chladnokrevná sebevražda.

Schoulila se do klubíčka.

Pustí si televizi. Snad ji to uklidní.

Program o dietách všeho druhu... přepnula kanál,... nějaká detektivka? To zrovna teď nepotřebuje... seriál? To by mohlo být to pravé...

"Och, Gabrielo, tolik tě miluji, nesmíš ode mě odejít!", ozval se z televize mužský hlas.

"Ne, Adriane. Nejde to. Už jsem se posunula dál... "

Proč posunula? nakrčila Rebeka obočí. Jak to myslí? Posunula... Rebeka ztuhla.