Krabice od bot

Pro pomstu

Jen slabě, ale stejně už by zbraň měla vystřelit. Silněji. Ještě silněji. Žádný výstřel se nekonal.

Zavrčela jako vlk v pasti.

Rodinka na ni vyděšeně zírala.

"A teď se uklidněte, protože moje zbraň je na rozdíl od té vaší nabitá."

Sedla si. Prudce oddechovala.

"Mluvte.", pobídla ji Rebeka. Klidně klimbala nohama těsně nad podlahou, i když věděla, že to, co řekl komisař je naprostá lež, protože sám před akcí přikázal, aby v místnosti nebyly žádné nabité zbraně.

Zachechtala se. "Klidně vám to řeknu. Stejně mě zabásnete, tak co. Byla to pomsta.

Já a ten ...", odplivla si "jsme byli manželé. Myslela jsem si - já hloupá! - jak nám to krásně klape...", zavrtěla hlavou. "Bože, bylo to už tak dávno...", dodala a skryla svůj krásný obličej v dlaních.

"Nikdy jsme se nehádali. On byl... prototyp ideálního manžela... no, a pak jsme jednou šli na nějaký výlet. Ty jeho výlety!

Povídali jsme si a... vůbec jsem si nevšimla, jaká je za mnou obrovská díra. Mohla být hluboká třeba osm metrů. Ach bože!"

Rebeka si přikryla pusu. Až moc dobře tušila, jak bude příběh pokračovat.

"Objal mě. Řekl, že tohle objetí si budu pamatovat nadosmrti... a pak", polkla "pak mě tam shodil. Přežila jsem jenom zázrakem. Myslela jsem, že to byla nehoda, když jsem se vzbudila, nahoře nikdo nestál... zmizel. Volala jsem, pak jsem se odtamtud snažila dostat.

Nakonec mě vytáhla nějaká dobrá duše.", Víla zavrtěla hlavou, po tvářích jí stékaly veliké slzy.

"Hledala jsem ho, jenže mobil nebral, náš starý byt byl vyklizený a nikdo jeho jména údajně nikdy neexistoval. Hledala jsem, ale pak jsem toho nechala. Neměla jsem tušení, co se s ním stalo...

Připadala jsem si jako blázen, když jsem ho konečně našla. Tady. Byl sice starší, ale poznala jsem ho. Všechno mi došlo... vzal si mě jen kvůli penězům. Ta zrzka... Když jsem je spatřila, měla jsem dojem, že blouzním..."

Rebece náhle něco došlo. Při té večeři, to se Víla nedívala na básníka. Tenkrát upírala pohled na svého dávno ztraceného manžela. Na dávno ztraceného muže, který ji chtěl zabít a který ten večer seděl přesně vedle toho pomateného zrzka.

"Já - neudržela jsem se. MUSELA jsem ho zabít. Zasloužil si to...", dořekla. Chvěla se, plakala.

Až na její hlasité vzlyky nebylo nic slyšet. Všichni byli zticha.