Krabice od bot

Básník

Sešla po vrzajících schodech dolů, k recepci.

Na hlavě měla jeden z klobouků, které si přivezla a hrozně se těšila, až v něm někoho potká. Jenže to vypadalo, jako kdyby celý hotel Podhájí evakuovali a na ni zapomněli. Nikde nebyla ani noha.

Dokonce i recepce zela prázdnotou, přestože babka slibovala, že tam bude.

Na zahradě ji Rebeka taky nenašla. Místo toho tam ale objevila někoho jiného. Na ztrouchnivělé lavičce seděl jakýsi mladík a se skloněnou hlavou cosi psal do tenkého notýsku. Měl krátké zrzavé vlasy a oblečen byl do černého trička a kraťasů.

Opatrně se k němu přiblížila. Možná by to mohl být ten zpěvák, o kterém mluvila ona recepční. Rebeka by ho tedy spíš tipovala na nějakého romanticky rozechvělého básníka.

Potichu došla téměř až k němu.

"Promiňte, vy píšete básně?", vypadlo z ní náhle. Sama vůbec neplánovala něco takového říct a měla sto chutí si teď připlácnout dlaň na pusu.

Místo toho se jen rozpačitě usmála.

Překvapeně se na ni zahleděl.

"Jak jste to poznala?"

Rebeka zrůžověla. "No...tak mě to napadlo, protože tu sedíte tak sám a... no, prostě, že máte ten notes a tak..."

Teď už byla docela červená. Takovou blbost nevypustila z pusy už pěkně dlouho. On se ale jen usmál. "Je to zvláštní, ale tak nějak jsem chtěl působit. Mimochodem, máte moc hezký klobouk. Takový se shání špatně, že ano?"

"To jo. Taky jsem k němu přišla úplnou náhodou."

Konečně normální konverzace... oddychla si v duchu.

Básník se ale sklonil zpátky ke svému notýsku a vypadalo to, že už ji nevnímá. Chvíli na něj ještě hleděla a zkoušela se rozeznat slova, která horlivě škrábal do svého sešitku, ale nezdálo se, že by si jí opět začal všímat. Potichu se tedy zvedla a trochu zklamaně se vydala brankou ven ze zahrady. Mohla by se jen tak projít a prozkoumat okolí, jak to dělávala jako malá, když někam přijela s rodiči. Vydala se tedy po lesní cestě.