Krabice od bot

Víla

"Bude si slečna přát?", vycenila na Rebeku běloskvoucí zuby v téměř agresivním úsměvu. Ještě, než se stihla nadechnout, obsluha pokračovala:

"Máme dnes vynikající svíčkovou, doufáme, že si ji někdo objedná. Tak, co třeba vy? Dáte si ji?"

Rebeka nestihla říct ani ň.

"Ale tak to je báječné", chrlila na ni servírka "Já vám ji hned přinesu, teda jestli si budete, slečno, přát."

Rebeka zamrkala. "No... a co je jiného v nabídce?"

"Polívky. Knedlíčková, s drobením a česnečka a pak máme taky špagety a pak ještě eee...", vypadalo to, že se na chvíli zasekla ,"čínu.", prohlásila nakonec rozhodně. "Jinak vám můžem udělat třeba řízek, nebo smažák."

Rebeka se v duchu zaradovala. Na čínu, špagety, nebo snad svíčkovou teď opravdu neměla chuť.

"Dobrá...", prohlásila nakonec pomalu ,"Dám si smažák."

Servírka se na chvíli zatvářila, jak kdyby ji snad Rebeka smrtelně urazila, ale nakonec opět nasadila ten svůj agresivní úsměv a zmizela.

Rebeka se rozhlédla. Během jejího objednávání do jídelny dorazilo několik ostatních hostů.

Byl mezi nimi i onen básník. Vypadal nyní, že se hlavou stále nachází v zahradě a jeho ruce si zamyšleně pohrávaly se slánkou, kterou měl položenou na stole.

Do jídelny právě vstupoval vysoký postarší muž a drobná rusovláska s obrovskými slunečními brýlemi.

Přitiskla se k jeho rameni a rychle mu cosi pošeptala do ucha. On se usmál, přikývl a zamířili do kouta jídelny. Aha, tak to bude ten Americký páreček. Co nejnenápadněji si je začala prohlížet. Ona vypadala trochu, jako nějaký vystrašený ptáček. Měla dojem, že kdyby si ji ten muž vedl na vodítku, vyšlo by to nastejno.

Byla k němu doslova přilepená. Neustále ho brala za ruku, nebo mu něco šeptala do ucha. Její opatrovatel se pokaždé shovívavě usmál a přikývl. Měl tmavohnědé, ulíznuté vlasy, trochu prokvetlé šedinami a oblečen byl do tmavého trička s obrázkem lebky na zádech a softšelových kraťasů.

"Váš smažáček, slečno.", ozvalo se náhle ze Rebekou, až málem nadskočila.

"Ach, jo, jasně...", vykoktala a opatrně si od servírky převzala večeři.

Zrovna se do ní chtěla pustit, ale najednou se otevřely dveře a dovnitř vplula plavovlasá žena v dlouhých šatech. Někdo z hostů?

Rebeka zamyšleně namotávala na vidličku gumový sýr a pokoušela si ji někam zařadit. Vypadala nanejvýš na čtyřicet let, ale měla nesmírně utahaný obličej. Jako nějaká vysloužilá víla na odpočinku. Kdysi musela být nesmírně krásná.

Došla k jednomu ze stolků a posadila se. Rozhlédla se po místnosti a Rebeka spatřila, jak náhle ztuhla. Tmavé oči se jí mírně rozšířily. Byla to jen vteřinka, než se zase uvolnila, ale Rebece připadalo, že se něco muselo stát. Snad si na něco vzpomněla. A nebo... Rebeka se ohlédla směrem, kterým se žena ještě před chvílí dívala a zastrčila si smažený sýr do pusy ... nebo něco zahlédla. Seděl tam básník a s nepřítomným výrazem žmoulal lem ubrusu. Na stole už měl položenou misku s polévkou, ale vypadalo to, že je mu to úplně jedno. Rebeka se zamračila a rozhodla se, že se pustí do své večeře. Co asi tak viděla? Znala se s ním snad? Nejspíš ne, Jenom jí někoho připomněl... Rozdělila si sýr na malé kousíčky. Američané se zvedli a za neustálého hovoru vyšli z jídelny.

Ten sýr byl opravdu jako žvýkačka.