Krabice od bot

Rebeka

Hotel na svých webových stránkách sliboval romantické, tiché zákoutí. Pokud tím mysleli tohle a onen malý zarostlý altánek v rohu zahrady, pak se ještě měla na co těšit.

Opatrně k němu přešla a nakoukla dovnitř. Dělal dojem, že se každou chvíli rozpadne. Uvnitř leželo spadané listí, které sem zřejmě nafoukal vítr.

Opatrně překročila pichlavou ostružinu plazící se před vchodem.

Zatímco se rozhlížela po té neutěšené zahradě, otevřely se dveře a vystoupila z nich shrbená žena s kulatými brýlemi na nose.

Přeměřila si brunetku ostrým pohledem.

"Mladá pani, sem směj jenom hosti."upozornila ji skřehotavě.

"Ano, já vím. Ubytovala jsem se u vás přes internet."

Babka přimhouřila oči.

"Jo, tak přes internet... No, tak hnedka radši pujdem dovnitř a já si vás zapíšu."

Dívka proti tomu nic nenamítala.

Obezřetně se vyhnula louži na schůdcích a vydala se za onou osobou.

Ukázalo se, že je to recepční. S důležitým výrazem se posadila za malé okénko a vytáhla si propisku.

"Vaše méno, prosim, mladá pani."

"Rebeka Razcová."

Babka si něco zahuhňala a začala psát. Náhle se zarazila.

"S c, nebo s k?", otázala se.

"Co prosím?"

Recepční se na ni zadívala, jako kdyby snad byla slaboduchá. "Jste Rebeka s k nebo s c?"

"Jo aha. S k. Tak, jak to slyšíte.", odvětila Rebeka nervózně.

Babka si něco zuřivě naškrábala na papír.

"Ukážu vám váš pokoj.", prohlásila nakonec skřehotavě, přičemž zatížila papír hrnkem s nějakou tmavou tekutinou.

Vypadala jako bahno.

Pak se zvedla, vylezla ze dveří s nálepkou privat a významně kývla na Rebeku. Ta si přehodila kufr do druhé ruky a s heknutím se vydala za ní po prudkých schodech.

Hotel vypadal zevnitř naštěstí lépe než zvenku.

Zdi dělaly dojem, že jsou čerstvě omítnuté a sem tam na nich visel nějaký kýčovitý obrázek.

Schody byly prudké, bez zábradlí a trochu vrzaly.

Rebeka po nich s hekáním vystrkala svoje zavazadlo do prvního patra a když spatřila shrbenou babku, která tam na ni čekala, tiše zadoufala, že už ji další schody nečekají.

Recepční naštěstí zamířila dál zšeřelou chodbou. Došla k dveřím s červenou nálepkou 11 a odemkla. Rebeka s funěním dotáhla svůj kufr až k ní a nakoukla dovnitř.

Tmavozelené stěny, úzká, ale od pohledu asi celkem pohodlná postel, malý stoleček s židlí a proužkovaným ubrusem, křesílko a televize.

Obyčejný, ale celkem útulný pokoj.

Popravdě řečeno, po tom, co Rebeka spatřila zahradu, mohla být celkem spokojená.

"Děkuju.", usmála se na babku.

"Není za co.", zaskřehotala v odpověď.

"Kdybyste něco potřebovala, mladá pani, tak já jsem furt dole. Dyž tak budu na zahradě."

Rebeka kývla. "Jistě... ale... můžu se zeptat?", nechtěla, aby to vyznělo neslušně, ale hrozně ji to zajímalo "Jsou tu ještě jiní hosté?"

Babka se ušklíbla.

"Samozřejmě. Takový dvě dámy, cestujou nejspíš spolu. Pak se tady před tejdnem ubytoval taky takovej divnej člověk. Nejspíš ňákej zpěvák, nebo co, nějaká partička mladejch, ale ty já naštěstí nevídám,"nakrčila nos, jako kdyby její hosté byli něco nanejvýš odporného ", pak taková rodinka a jeden páreček z Ameriky myslím. Nejsou moc milí, ale hlavně", významně ztišila hlas ", myslím si, že ani nejsou manželé. Vona je na něj strašně mladá, víte. Jemu už je tak padesát a...-"