Krabice od bot

Čaj

"KŘACH!", ozvalo se zezdola, až Rebeka nadskočila. Bonifác vystřelil z pokojíku takovou rychlostí, až ji to málem shodilo. "Raději tady počkej!", křikl na ni ještě přes rameno.

Zjistila, že se klepe. Znělo to, jako když spadne regál. Regál plný prospektů a dětských knížek. Znělo to, jako tenkrát, když odšroubovávala ty destičky. S hrůzou v očích, neschopna pohybu zírala na prostější bílou stěnu.

Náhle se otevřely dveře. Bez dechu pozorovala, jak se dovnitř vsouvá útlá bílá ruka. Přišli si pro ni. Určitě. Tohle bude její konec. Zatnula nehty do opěrek křesílka.

"Měl jsem vám toto přinést.", ozval se povědomý hlas. Básník. Vyděšeně ho zkoumala.

Nevypadalo to, že by ji přišel zabít.

Usmál se na ni. "Dole myslím spadla nějak mísa, nebo či co. Nebojte se."

"D-dobře."

"Máte si tohle vypít. Mám takový dojem, že vám to posílá pan komisař.", položil před ni hrníček. "Prý je v tom jakási bylina proti stresu a zděšení.", pokrčil rameny. "Vy jste stále tak vyděšená.", konstatoval. Nevěděla, jestli si to náhodou jen nepředstavuje, ale připadal jí ustaraný.

"J-jak jste pokročil s těmi svými básněmi?", pokusila se mu oplatit přátelskou konverzaci. Zněla ale dost vystrašeně.

"Krásně.", usmál se potěšeně.

Zhluboka se napila z hrníčku. Básník by jí neublížil. Jenom na ni upíral takový zvláštní pohled...