Krabice od bot

Šepot

Zamyslela se. Nejdřív vůbec nevěděla, že v hotelu není sama. Možná to nevěděl ani vrah, protože byla hezky schovaná, z chodby ji nešlo vidět.

Tiše si pobrukovala... přemítala si v hlavě ... a taky byla pěkně zabraná do práce, ale rozhovor? Hlasy, ozývající se ze společenské místnosti? Něco takového by určitě zaregistrovala...

"Ne.", zavrtěla rozhodně hlavou. "Myslím, že možná mohli šeptat, ale to mi nepřipadá moc pravděpodobné..."

"Zvedněte se.", přikázal jí zničehonic roztržitě komisař.

Ochotně poslechla.

"Musíme něco vyzkoušet. -Jděte do chodby a poslouchejte."

Rebeka se tedy trochu zmateně otočila čelem vzad. Došla do chodby a poslouchala. Nevěděla, co přesně by její uši měly hledat, ale snažila se vnímat všechno.

Cinkot nádobí nesoucí se z kuchyně, spoustu štěbetajících hlasů a ... a to bylo asi všechno.

"Co jste slyšela?", křikl na ni policista ze společenské místnosti.

Shrnula mu to.

"Žádný šepot?", vykoukl do chodby.

Zavrtěla hlavou.

Zamračil se. "Půjdu jim dolů říct, aby byli chvíli zticha.", a zmizel.

Rebeka náhle ucítila ledový závan. Vycházel ze společenské místnosti. Ucouvla. Pozadu se snažila co nejdál od toho místa. Jako kdyby teď, když tam nikdo nebyl slyšela odtamtud hlasy. Náhle do kohosi narazila.

Víla.

"Vy jste byla v té společenské místnosti?", otázala se trochu překvapeně. "Myslela jsem, že tam teď nikdo nesmí."

"Ne-nesmí.", vykoktala. Ještě pořád byla trochu vyděšená.

"Já jsem tam byla s tím... inspektorem.", dodala rychle. Víla si ji změřila zvláštním pohledem. "Je tam ještě ten mrtvý Američan? Pod jedním z těch regálů?", zeptala se.

Rebeka se oklepala. "N-n-ne.", povedlo se jí ze sebe vysoukat. "Dole o tom všichni mluví.", dodala jakoby mimochodem Víla.

"Tak jsem se postaral o kýžené ticho!", ozvalo se náhle ze schodů. Víla se bleskurychle otočila.

Naštěstí to byl komisař.

Plavovlasou ženu úplně ignoroval.

"Takže to můžeme zopakovat!

Rebeka zůstala stát na chodbě a snažila se zachytit šeptaná slova. Nic. "Stejně není nic slyšet!", křikla.

"Zřejmě špatná akustika...", prohodila Víla. Rozhlédla se po chodbě. "Myslím, že to dělají ty nízké stropy.", dodala. "No nic, já si půjdu po svých.", pokrčila nakonec rameny a zaplula do svého pokoje.

Komisař si ji zavolal zpátky mezi police s prospekty a vytáhl notes.

Rychle do něj naškrábal pár nečitelných řádků a prohlásil:

"Klidně si mohli šeptem povídat a vy byste nic neslyšela. Na druhou stranu zase oni neslyšeli vás."

Potom se zamyslel a dodal: