Theia (Avengers ff)

Pokéžezlo

Jedinou myšlenkou jsem si nasadila svůj pracovní úbor, černý dlouhý kabát a opasek. 

Vždy, když jsem si ho nasadila, připadala jsem si jako ninja, assassin a robotický brouk v jedné osobě. A taky jsem si občas připadala jako úplný imbecil, ale o vizáži to vůbec nebylo. Hlavní byl účel, který můj úbor plnil velice dobře.

Za můj 'broučí' vzhled mohla moje maska, která mi kryla nos a pusu. Měla tlumit veškerý zvuk při nádechu a výdechu, filtrovat nežádoucí látky z okolí a regulovat množství kyslíku.

Na hlavě jsem měla kapuci a oči jsem si namalovala tmavými černými stíny.

Trochu jsem doufala, že když je zastraším svým vzhledem, třeba u nich zvítězí pud sebezáchovy a nebudou se o žezlo tak prát.

Když jsem dorazila k místu určení, což byla snad ta nejvyšší budova v New Yorku, pomalu se začínalo stmívat.

Věděla jsem, že dnes Tony Stark pořádá večírek. Tím pádem si mě nikdo nebude všímat.

Pomocí mého stroje, který mi pomáhal vyrobit Hlas, jsem změnila svou podobu a vmísila jsem se do davu tlačícího se dovnitř Avengers tower.

Změnila jsem podobu na drobnou blondýnku s černými šaty a drala se co nejrychleji dovnitř. Musela jsem však být velmi rychlá, protože přístroj za přibližně patnáct minut přestane fungovat.

Na téhle planetě nebylo dost potřebných materiálů a dost silných napájecích článků, které by byly kompatibilní, takže většina mých přístrojů prostě nefungovala tak dokonale, jak by měla.

Už jsem se bála, že se nedostanu dovnitř přes ty gorily, co venku hlídají, aby se dovnitř nedostal někdo, kdo není zvaný.

Jak jsem již zmínila, deset let meditací a tréninku mé mysli, my snadno umožňuje čas od času telepaticky ovládat určité jedince, a tak jsem jen ukázala prázdný papír a zařídila, aby muž viděl pozvánku.

Nedělala jsem to ráda a vždy jsem se snažila, abych tuhle schopnost nemusela používat. Přišlo mi příšerně špatné hrát si s cizí myslí a číst lidem myšlenky.

Rychle jsem vklouzla dovnitř. Chvíli jsem šla s ostatními, ale jakmile jsem dostala příležitost, tajně jsem se vytratila a začala bloudit po té zatracené budově.

Přístroj se mi už dávno usmažil, a tak jsem tu běhala ve svém kostýmku ninja brouka, zatím bez masky i bez kapuci, a snažila se vyhýbat zbloudilým hostům.

Vyndala jsem destičku, která skenovala okolí a vyhledávala gama záření. Mělo mě to zavést přímo k žezlu.

Došla jsem až k části, kde už nikdo nebyl, vzala jsem za velké dveře zabezpečené číselným kódem.

,,Promiňte, madam, ale k této části budovy nemáte přístup. Nejspíš jste zabloudila. Pokud dovolíte, budu vás navigovat zpět na oslavu pana Starka," ozval se z prostoru klidný mužský hlas.

,,Nebude třeba," pronesla jsem lhostejně a zmáčkla na destičce tlačítko.

Vyřadilo to Starkovo obloukový reaktor i záložní zdroj napájení, který šel nyní zapnout jen manuálně, a celá budova zhasla.

Přiložila jsem destičku na číselnou tabulku a nechala tu chytrou věc rozluštit kód zamčených dveří.

Chvíli pracovala, ale nakonec se dveře s cvaknutím otevřely. Rychle jsem se rozběhla. Nemám moc času.

Nandala jsem si svojí kapucu, masku a brýle, které mi pomáhaly vidět ve tmě.

Kličkovala jsem temnými uličkami a modlila se, ať to stihnu. Byla jsem už blízko na destičce zářilo jasné modré světlo představující žezlo nedaleko bílého, které znázorňovalo mou polohu. To znamenalo, že žezlo muselo byt za těmi zamčenými dveřmi přede mnou.

Spatřila jsem na destičce, jak se ke mně blíží několik červených zákeřných teček. Našli mě!

Nemohla jsem rozkódovat ten prokletý číselný kód, protože nějaký chytrák zapl záložní zdroj napájení.

Rozhodně jsem nečekala, že je napadne tak rychle, kde se stala chyba...

Navíc mi docházel čas, a tak jsem se rozhodla dveře vykopnout.

Kopla jsem jednou a na dveřích se utvořila promáčklina, podruhé a ve dveřích to křuplo, nebo aspoň doufám, že to bylo ve dveřích a ne v mojí noze.

Po třetím kopnutí to dveře vzdaly a vylomily se z pantů. S hlasitou ránou, která se v ozvěnách rozléhala snad po všech chodbách Stark tower, dveře dopadly na zem a já vešla do laboratoře.

Hned mě ozářilo modré světlo žezla. Leželo na stole a slabě osvětlovalo místnost.

Okamžitě jsem si z krku sundala zařízení, které mělo vypadat jako přívěsek na řetízku.

Namířila jsem jím na žezlo, které se rozložilo na drobné částečky a následně se uložilo do přívěsku.

Prostě něco jako, když chcete vrátit pokémona zpět do pokéballu.

Pověsila jsem si řetízek s rozloženým žezlem uvnitř zpět na krk a rozběhla se z laboratoře.

Vyběhla jsem ze dveří a chtěla zatočit doprava, když v tom jsem na konci chodby uviděla pár členů z týmu Avengers.

Zvážila jsem své možnosti a rozhodla se, že nejinteligentnějším řešením bude vzít čáru na druhou stranu od nich.